Rurikovci (, , ) byli vládnoucí dynastií založenou varjažskýmRurik (Norse leader) Britannica Online Encyclopedia knížetem Rurikem.

Historie rodu Rurik se usadil v Novgorodu kolem roku 862 n. l. a tento rok je shodný i s počátkem ruské státnosti.Rurik Dynasty (medieval Russian rulers) Britannica Online Encyclopedia Po dobytí Kyjeva novgorodským knížetem Olegem v roce 862 se Rurikovci stali vládnoucí dynastií Kyjevské Rusi. Rurikovci vládli i v nástupnických ruských knížectvích a knížecích republikách. V Novgorodské republice, Pskovské republice, Černigovském knížectví, Vladimirsko-suzdalském, Haličsko-volyňském a Moskevském velkoknížectví. Během mongolské nadvlády Rurikovci z novgorodské větve Alexandra Něvského sjednotili ruská knížectví pod Moskvou do Ruského carství a v následujících válkách porazili Mongoly. Rurikovci poté vládli jako Carové vší Rusi až do roku 1610 (jako vedlejší větev Šujských od roku 1606) a do doby zmatků, po které je následovali Romanovci.

náhled|upright=0.8|vlevo|Kníže Alexandr Něvský poráží v bitvě na Čudském jezeře v dubnu 1242 Řád německých rytířů Jako vládnoucí dynastie se Rurikovci v některých částech Ruska držela v mužské linii celkem 21 generací, od Rurika (zemřel 879) po Fjodora I. (zemřel 1598), tedy více než 700 let. K nejznámějším panovníkům z rurikovské dynastie patřili sv. Vladimír I., Jaroslav I. Moudrý, Vladimír II. Monomach, Vsevolod III. Velké hnízdo, Alexandr Něvský, Ivan I. Kalita, Dmitrij Donský, Ivan III. Veliký, Vasilij III. Ivanovič a Ivan IV. Hrozný. Poslední vládci z rodu Rurikovců vládli s tituly „Velkokníže vší Rusi“, případně „Car vší Rusi“. Dynastie Rurikovců vymřela po meči roku 1598.

Původ dynastie náhled|upright=0.7|Vladimír Veliký, kníže kyjevský a novgorodský, na pomníku Tisíciletí Rusi v Novgorodu. Za zakladatele dynastie Rurikovců je považován pololegendární varjag Rurik, jehož zná jediný písemný pramen, nejstarší ruská letopisná sbírka Povest vremennych let, která vypráví o pozvání knížat ze zámoří. Podle ní přišel Rurik roku 862 ze Skandinávie a spolu se svými bratry Sineusem a Truvorem se zmocnil vlády na ruském severu, v Novgorodu, Izborsku a Běloozeru. Později Oleg, rovněž severský náčelník, vládnoucí jménem údajného Rurikova syna prince Igora z Kyjeva, spojil Novgorod s významným centrem v zemi východních Slovanů Kyjevem, což je považováno za počátek státu, který později historikové nazvali Kyjevská Rus.

Rurika ani Olega nezná jiný historický pramen než Povest vremennych let. Teprve Igora můžeme doložit i v pramenném materiálu cizí provenience. Proto se někteří historici domnívají, že se původní Nestorova verze Povesti o nich nezmiňovala a vyprávění o nich bylo zařazeno až do dalších dvou redakcí. Podle nich byl potom zakladatelem dynastie Rurikovců až Igor, který již mohl mít slovanský původ (nebo být synem slovanské ženy a varjažského bojovníka, jak by spíše napovídalo jeho severské jméno).

Vyprávění o pozvání knížat:

Knížata rozdrobené Rusi náhled|upright=0.8|Nezávislá knížectví na Rusi v době mongolské invaze ve 13. století V polovině 12. století se Kyjevská Rus rozpadla na několik nezávislých knížectví. Zpočátku jich bylo 12, ve 14. století až 250. Ve většině těchto knížectví vládla knížata z rurikovské dynastie, která byla velmi početná. Nejvýznamnější z nich byla veliká knížata vladimirská, knížata tverská, rjazaňská a suzdalsko-nižněnovgorodská, která většinou také používala od poloviny 14. století titulu veliký kníže. Ve 14. století se prosadili Rurikovci, vládnoucí moskevskému knížectví, kteří svůj původ odvozovali od Alexandra Něvského, respektive od jeho syna Daniila, který získal moskevský úděl, osamostatnil se v něm a podstatně rozšířil území, jemuž vládl.

Na západě bylo nejdůležitější haličsko-volyňské knížectví, jehož nejvýznamnějším vládcem byl Daniel Romanovič Haličský, jenž byl roku 1253 korunován jako jediný z rurikovských vládců ruským králem (rex Russiae), což představuje významný fenomén pro současnou ukrajinskou národní identitu. Kyjevské knížectví bylo nejmocnější za vlády Jurije Dolgorukého.

Matka českého krále Václava II. a manželka Přemysla Otakara II., Kunhuta, byla dcerou Rostislava Haličského a vnučkou sv. Michala Černigovského z dynastie Rurikovců.

Sjednocení Rusi pod Moskvou Na přelomu 15. a 16. století se ruská knížectví sjednotila pod vládou velikých moskevských rurikovských knížat (titul velikého knížete vladimirského se koncem 14. století přenesl z Vladimiru do Moskvy). Počínaje vládou Ivana III. užívali moskevští vládcové titul kňjaz vseja Rusi nebo gosudar vseja Rusi, případně car, což ale nikdy nebyl řádný titul vládce. Prvním korunovaným ruským carem byl Ivan IV. Hrozný. Smrtí jeho syna cara Fjodora I. vymřela moskevská větev rurikovského rodu po meči.

Fjodorovu smrt následovalo období politické nestability, označované jako smuta, které trvalo do roku 1613. Poté nastoupil na trůn Michail I., zakladatel dynastie Romanovců, která byla vzdáleně příbuzná s Rurikovci (z tohoto rodu pocházela matka cara Fjodora I.). Romanovci vládli do roku 1762 a jako rod Holstein‑Gottorp‑Romanov až do revoluce v roce 1917.

Potomci a šlechtické rody Po rozpadu Kyjevské Rusi a rozdělení jejích území mezi Litevské velkoknížectví, Moskevské velkoknížectví a další státní útvary se rurikovská dynastie rozrostla do mnoha větví. Jejich potomci se stali součástí aristokracie v Ruském carství i v Polsko-litevské unii. V polsko-litevském státě jim byl na rozdíl od běžné šlechty přiznáván dědičný knížecí titul. K rodům v tomto regionu patřili Ostrogští a Zaslavští z volyňské větve nebo Četvertynští pocházející z Pinska a Turova. Patřil sem také rod Wiśniowiečtí, z něhož vzešel polský král Michał Korybut Wiśniowiecki. Tento rod tradičně odvozoval původ od litevského knížecího rodu Gediminovců, avšak podle moderní historiografie existuje více dokladů pro jeho rurikovský původ.Mytsyk, Yu. Vyshnevetski. Encyclopedia of History of Ukraine.

V samotném Rusku tvořili Rurikovci nejvyšší vrstvu aristokracie v rámci tamní nobility. Suzdalská větev dala zemi rod Šujských, z něhož pocházel car Vasilij IV. Šujskij, poslední rurikovský panovník na ruském trůnu. Z černigovské linie vzešly bojarské rody Dolgorukovové, Obolenští, Volkonští a Gorčakovové, jejichž příslušníci po staletí zastávali vysoké vojenské a diplomatické posty, jako například carský kancléř Alexandr Gorčakov nebo generál Nikolaj Repnin‑Volkonskij. Ze smolenské větve pocházeli Vjazemští a také Kropotkinové, z nichž pocházel geograf Petr Kropotkin. Významné postavení měli rovněž jaroslavští potomci z rodu Lvovové; kníže Georgij Lvov se v roce 1917 stal prvním předsedou ruské Prozatímní vlády po pádu carismu.

Odkazy

Reference

Literatura PICKOVÁ, Dana, O počátcích státu Rusů , in: Historický obzor 18, 2007, č.11/12, s. 253–261 PICKOVÁ, Dana. Velké ruské dějiny I: Od Rusi k moskevskému carství. Praha: Nakladatelství Epocha, 2023. FENNELL, John, The Crisis of Medieval Russia 1200–1304, (Longman History of Russia), London and New York 1983 Istorija Rossii. S drevnějšich vremen do konca XVII veka, Moskva 2001 Handbuch der Geschichte Russlands, Bis 1613 von der Kiever Reichsbildung bis zum Moskauer Zartum I, Stuttgart 1981 MARTIN, Janet, Medieval Russia 980–1584, Cambridge 1995 TORKE, Hans-Joachim, Einführung in die Geschichte Rußlands, München 1997

Související články Seznam panovníků Rjazaňského knížectví Vladimirsko-suzdalské knížectví Seznam polských a litevských knížecích rodů Ruská šlechta

Externí odkazy

Kategorie:Ruské panovnické rody Kategorie:Vymřelé panovnické rody Kategorie:Kyjevská Rus