Tibetská říše (psáno tibetsky བོད་ ཆེན་ པོ, přepis bod chen po, v literatuře „Velký Tibet“, čínsky 吐蕃, Tǔbō) byla rozsáhlá středoasijská říše soustředěná v oblasti Tibetské náhorní plošiny v letech 618 až 842. Formování říše bylo završeno po předchozí imperiální expanzi dynastie Yarlung 33. králem Songstenem Gampoem v 7. století. Poté se rozšiřovala za vlády 38. krále Thisonga Decäna. Stala se mocnou a významnou natolik, že smlouva mezi ní a čínskou říší Tchang vymezovala území Tibetské říše o rozloze větší než Tibetská plošina, územně se táhla na východ do Čchang-anu, na západ až za moderní Afghánistán a na jih do dnešní Indie a k Bengálskému zálivu. K Tibetu tehdy patřila rozsáhlá území střední Asie včetně Sin-ťiangu, Kan-su či Pamiru. Ve 2. polovině 7. a po celé 8. století tibetská říše dosáhla svého největšího územního i politického rozmachu.[Dále jen Kolmaš (2002)]
Historie Songcän Gampo a jeho nástupci
Přesná životní data Songcän Gampa nejsou známa, historici se však shodnou, že začal vládnout počátkem 7. století.Žagabpa (2000), s. 36. Songcän Gampovi se podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Jarlung a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Byl tvůrcem mnoha reforem – obyvatelstvo rozdělil do tří stavů na vojsko, služebnictvo a rolnictvo a uskutečnil nové rozdělení půdy.Žagabpa (2000), s. 38. Songcän Gampo se mimo jiné oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga, a nepálskou princeznou Bhrkutí, dcerou krále Amšuvarmana z rodu Liččhaviů. Obě ženy byly buddhistky a dle tradičního podání si s sebou do Tibetu přinesly sochy Buddhů, pro které byly ve Lhase vystavěny chrámy Džókhang a Ramočhe. Na jejich popud přijal buddhismus i jejich manžel, který přitom zavrhl bön, do té doby nejrozšířenější tibetské „náboženství“. Songcän Gampo tak měl vyplnit proroctví svého předchůdce Thothori Ňäncäna. Buddhismus zcela zásadním způsobem ovlivnil pozdější směřování a celkový ráz tibetské kultury. Songcän Gampo ještě vyslal na studia do Indie skupinu mnichů vedených Sambhótou, který po návratu do Tibetu položil základ tibetského písma.
náhled|upright=0.7|vlevo|Jumbulagang, tradiční sídlo tibetských králů Dosavadním tradičním sídlem tibetských králů bylo údolí řeky Jarlung, za Songcän Gampa se však přeneslo do Lhasy. Král tam nechal vystavět tzv. Bílý palác, v jehož blízkosti byl v 17. století postaven palác nový zvaný Potála.Tarthang Tulku (2006), s. 205. Songcän Gampo dále vystavěl řadu buddhistických chrámů a snažil se o šíření buddhismu v Tibetu i mimo něj. Podnikal vojenské výboje nejen proti jižnímu sousedu – Indii, ale i proti Číně. V kralování a spravování rozsáhlé říše mu byl nápomocen ministr Gar Tongcän, který sám položil základ významné tibetské ministerské dynastii.Roux (2007), s. 119–120. náhled|upright=0.6|vlevo|Songcän Gampo , zakladatel tibetské říše a jedna z nejvýraznějších postav tibetských dějin náhled|upright=0.7|vpravo|Songcän Gampo s manželkami Wen-čcheng a Bhrkutí náhled|upright=0.7|vpravo|Chrám Džókhang, který byl postaven pro Buddhovu sochu princezny Wen-čcheng (foto z roku 2004) Songcän Gampo udržoval obchodní i diplomatické styky s okolními zeměmi jako byl Kašmír, Nepál, Ladak, Serinda či Čína. Na královu žádost do Tibetu přicházeli čínští vzdělanci, kteří s sebou přinesli pokročilé znalosti zavlažování či výroby piva, z hotových výrobků s sebou přinesli např. hedvábí či inkoust.Roux (2007), s. 120. Songcän Gampo někdy v roce 641 předal trůn svému jedinému známému synu Gungsong Gungcänovi, který však brzy zemřel a jeho otec proto znovu nastoupil na trůn. Po Songcän Gampově smrti koncem 1. poloviny 7. století na určitou dobu vládl Gar Tongcän jakožto regent, než moc přebral Songcän Gampův vnuk Mangsong Mangcän.Žagabpa (2000), s. 38–40.
Období vlády Mangsong Mangcäna bylo poznamenáno válečnými střety s Čínou, resp. dynastií Tchang. Tibetská vojska tehdy dobyla oblast Aža (též Tchu-jü-chun; jednalo se o oblast obývanou Tchu-jü-chuny, spojenými kmeny mongolských kočovníků) a začala podnikat vojenské výpravy na území ovládané Tchangy. V roce 670 tibetská armáda vnikla do Čínského Turkestánu (této oblasti dnes přibližně odpovídá čínská provincie Sin-ťiang) a dobytím čtyř zdejších pevností (Chotan, Kuča, Kašgar a Karašahr) Tibeťané fakticky přebrali vládu nad celou oblastí. Čína odpověděla vysláním statisícové armády proti Tibeťanům. V bitvě u Ta-fej-čchuanu však byla čínská vojska poražena a ani v dalších bitvách se velkým Tchangům nepodařilo získat Tibetem odňatá území zpět.Žagabpa (2000), s. 40–41. Až v letech 692–694 se Číňanům podařilo dostat ona čtyři města opět pod svou kontrolu.Roux (2007), s. 122.
Když po smrti Mangsong Mangcäna na trůn nastoupil Düsong Mangdže, výboje proti Číně pokračovaly. Čína byla tehdy ohrožována i nájezdy Arabů, kteří se tu a tam v době válečných nájezdů proti Číně spolčovali s Tibeťany.Žagabpa (2000), s. 43.
Thisong Decän a jeho nástupci Kolem roku 755 se na tibetský trůn dostal další významný tibetský král zvaný Thisong Decän (asi 756–797). Ten je buddhistickými texty opěvován coby výrazný zastánce a šiřitel Buddhova učení, mluví se o něm jako o „králi Nauky“ (dharmarádža) a emanaci Maňdžušrího, bódhisattvy moudrosti.Tarthang Tulku (2006), s. 250. Na jeho pozvání do Tibetu přicestoval indický učenec (pandita) Šántarakšita, který měl za úkol šířit v Tibetu buddhismus. Jeho přítomnosti v Tibetu však nebyli nakloněni mnozí ministři a celá řada nešťastných příhod provázející Šántarakšitův pobyt v Tibetu byla vykládána jako projev zloby tibetských (resp. bönských) božstev. Šántarakšita proto za nedlouho odešel z Tibetu s nepořízenou, před odchodem však králi doporučil, aby do Tibetu pozval velkého indické gurua a tantrického vzdělance Padmasambhavu (zvaný též Guru Rinpočhe).Tarthang Tulku (2006), s. 252.
náhled|upright=0.6|vlevo|Socha Padmasambhavy v ladackém klášteře Hemis náhled|upright|vpravo|Nejstarší tibetský klášter Samjä Padmasambhava pocházel z legendárního údolí zvané Udjána v oblasti dnešního Pákistánu a dodnes se lze v oblastech, kde je rozšířen tibetský buddhismus, setkat s ohromným množstvím míst, která jsou místní či širší veřejností považována za nějak spjatá s Padmasambhovou. Tradice praví, že jakmile Guru Rinpočhe přicestoval do Tibetu, přemohl zlé démony (nepřející – bönská božstva) a poté až mohl začít s šířením dharmy. Jeho žákem se stal i Thisong Decän. Poté, co Padmasambhava sklidil v Tibetu úspěch, se k šíření dharmy v Tibetu připojil i Šántarakšita.Tarthang Tulku (2006), s. 250–251. Padmasambhovi je dnes připisováno rozšíření buddhismu v Tibetu, založení nejstaršího tibetského kláštera Samjä a původ svého učení od něj odvozuje linie ningma. Klášter Samjä se nachází na jih od Lhasy, severně od řeky Jarlung.
V počátcích měl buddhismus v Tibetu problémy s přijetím u místních obyvatel. Taková forma buddhismu, v jaké ji šířil Padmasambhava, však byla pro tibetský lid přijatelná. Padmasambhava byl podle tradice tantrik s pokročilými magickými schopnosti a tibetský lid zaujala tantrická praxe, který zahrnuje pestré rituály, odříkávání manter, magická zaříkávadla apod. Za Thisong Decäna došlo k snad prvnímu tibetskému „buddhistickému koncilu“, který je někdy nazýván lhaský (byť se ve Lhase nekonal) či „velká debata“.[Dále jen Werner (2002)] Hlavním tématem této debaty byla otázka, k jaké formě buddhismu by se měl Tibet přiklonit, totiž buď k čínské (čchanové) formě „náhlého probuzení“ či indické (mahájánové) formě postupného probuzení (čili forma bódhisattvovského ideálu). První stanovisko hájil mnich jménem Mahájána, indickou nauku hájil Šántarakšitův žák Kamalašíla. Výsledkem koncilu bylo přijetí indické formy buddhismu.Roux (2007), s. 121. Podle českého badatele Karla Wernera byl výsledek debaty značně zpolitizovaný, jelikož ústupem čínské formy buddhismu z Tibetu se na tibetském území oslabil čínský vliv a i „v budoucnu by mohla infiltrace čínskými mnichy být Tibetu nebezpečná“.Dále jen Werner (2002), s. 615. V této době bylo do tibetštiny přeloženo množství buddhistických textů.
Za Thisong Decänovy vlády dosáhla tibetská říše územního i mocenského vrcholu. Mimo území Tarimské pánve Tibeťané ovládali na západě území až k řece Oxu a sám chalífa Hárún ar-Rašíd si všiml rychle vzrůstající velikosti Tibetské říše. Ve snaze zabránit jejímu dalšímu rozmachu spojil své síly s Čínou a společnými silami zamezili Tibetu v další expanzi.Žagabpa (2000), s. 51. Co se týče tibetsko-čínských vztahů v 8. století, celé toto období se neslo v duchu vyjednávání i vojenských výpadů. Číňané diplomatická vyjednávání záměrně zdržovali, jelikož věděli o problémech, se kterými se Tibet uvnitř potýkal, a které jej postupně oslabovaly. Jednalo se především o vzpoury Tibetem porobených národů, intriky šlechticů a boje o tibetský trůn.Roux (2007), s. 121–122. Roku 763 Thisong Decänovo vojsko dobylo hlavní město Čchang-an v dnešní provincii Šen-si a o dvacet let později byla mezi Tibetem a Čínou podepsána mírová smlouva, jejíž součástí bylo vymezení hranic mezi oběma zeměmi.
náhled|upright=0.8|vpravo|Přibližná rozloha říše na začátku 9. století Po Thisong Decänovi nastoupil na tibetský trůn jeho syn Mune Cänpo. Ten se snažil o sociální reformu na základě znovurozdělení půdy, aby tak alespoň částečně snížil tehdejší propastný rozdíl mezi bohatým a chudým obyvatelstvem. To se mu však nepodařilo, a to ani když se reformu ještě dvakrát pokusil zopakovat. Po něm nastoupil na trůn jeho mladší bratr Thide Songcän, který v tibetských pramenech vystupuje pod jménem Sänaleg. Sänaleg vedl politické i válečné boje s Araby u západních hranic Tibetské říše, které vyústily ve vzájemnou dohodu.Žagabpa (2000), s. 54. Po Sänalegovi nastoupil na trůn Ticug Decän zvaný Ralpačän (asi 814–836), který je společně se svými předchůdci Songcän Gampou a Thisong Decänem počítán mezi tzv. „dharma (dharmové) krále“, čili takové tibetské panovníky, kteří se zásadní měrou zasloužili o rozšíření dharmy v Tibetu.
Ralpačän a Langdarma Král Ralpačän dal nedlouho po svém nástupu na tibetský trůn přivést do Tibetu indické učence jako byli Šíléndrabódhi, Dánašíla či Džinamitra, kteří měli pomáhat s překladem buddhistických textů do tibetského jazyka. Indičtí učenci ve spolupráci s předními tibetskými překladateli Kawa Palcegem a Čhödö Lu Gjalcchänem vypracovali vůbec první sanskrtsko-tibetský slovník zvaný Mahávjutpatti. Významným Ralpačänovým počinem bylo podepsání mírové dohody mezi Tibetem a Čínou (821), jejíž text byl vyryt do tří kamenných stél – jedna byla umístěna před chrám Džókhang, další se nacházely v Čchang-anu a na čínsko-tibetské hranici. Lhaská stéla se dochovala dodnes. Hlavními body této smlouvy bylo ujišťování se o vzájemném přátelství obou zemí a znovupotvrzení smlouvy o hranicích z roku 783. V této době byl Tibet zcela nezávislým a suvérénním státem.
náhled|upright=0.8|vlevo|Klášter Sakja