Charlotta Belgická (plným jménem Marie Charlotta Amélie Augustine Victoire Clémentine Léopoldine, 7. června 1840, Laeken – 19. ledna 1927, Brusel) známá pod španělskou verzí svého jména Carlota, byla rodem belgická princezna a členka rodu Wettinů z větve Sasko-Kobursko-Gothajské (jako taková byla také titulována jako princezna Sasko-Kobursko-Gothajská a vévodkyně v Sasku). Jako manželka arcivévody Maxmiliána Rakouského, místokrále lombardsko-benátského a později císaře mexického, se stala arcivévodkyní rakouskou (v roce 1857) a císařovnou mexickou (v roce 1864). Byla dcerou, vnučkou, sestrou, švagrovou, sestřenicí a manželkou vládnoucích nebo sesazených panovníků v celé Evropě a Mexiku.

Od počátku manželství vedla spory s císařovnou Alžbětou ve Vídni a byla ráda, když byl její manžel vyslán do Itálie jako místokrál Lombardska-Benátska V té době si ho císař Napoleon III. vybral jako představitele svého navrhovaného francouzského císařství v Mexiku a Charlotta překonala manželovy pochybnosti o tomto plánu. Maxmilián a Šarlota řádně dorazili do Mexika v roce 1864, ale jejich vláda trvala jen o málo déle než tři roky. Pomáhala svému manželovi, který ji nechal vládnout jako regentku v době své nepřítomnosti v Mexiku, pročež je považována za první ženu vládnoucí v Americe. Když Napoleon III. nařídil stažení francouzské vojenské pomoci určené na podporu Maxmiliána, situace mexického císařského páru se stala neudržitelnou.

Z vlastní iniciativy se Charlotta rozhodla osobně odjet do Evropy, aby se pokusila o konečné přiblížení k Paříži a Vatikánu. V srpnu 1866 přistála ve Francii, ale postupně se setkala s odmítavým postojem Napoleona III. i papeže Pia IX. V Římě se zdálo, že neúspěch její mise ohrožuje její duševní zdraví do té míry, že se vídeňský lékař vyslovil pro Charlottino uzavření na zámku Miramare. Právě během jejího pobytu v domácím vězení byl Maxmilián sesazen a v červnu 1867 popraven Benitem Juárezem. Charlotta, která nevěděla, že je nyní vdovou, byla převezena zpět do Belgie a postupně zavřena v Pavilionu de Tervueren (v roce 1867 a znovu v letech 1869-1879), v paláci Laeken (v letech 1867-1869) a nakonec na zámku Bouchout v Meise (od roku 1879), kde zůstala následujících 48 let ve špatném duševním stavu, který od té doby vyvolával řadu spekulací, než v roce 1927 ve věku 86 let zemřela.

Původ, mládí vlevo|náhled|239x239pixelů|Princezna Charlotta Belgická na portrétu Franze Xavera Winterhaltera, 1842 Marie Charlotta Amélie Augustine Victoire Clémentine Léopoldine Sasko-Kobursko-Gothajská, známější pod jménem Charlotta, byla dcerou belgického krále Leopolda I. a Luisy Orleánské. Její křestní jméno je poctou zesnulé princezně Šarlotě z Walesu, první manželce jejího otce. Byla čtvrtým a posledním dítětem a jedinou dcerou belgického královského páru po Ludvíku Filipovi (zemřel v necelém roce 1834), Leopoldovi (narozen 1835) a Filipovi (narozen 1837). Poslední těhotenství královny Luisy bylo tak náročné, že v dubnu panovaly obavy z potratu, ale 7. června 1840 v jednu hodinu ráno se v paláci Laeken narodila zdravá Charlotta. Král Leopold I. byl zpočátku zklamán narozením dcery, která v té době nebyla v Belgii následníkem trůnu, ale postupně byl dcerou okouzlen a ta se časem stala jeho nejoblíbenějším dítětem. Charlotta byla prostřednictvím své matky vnučkou francouzského krále a královny Ludvíka Filipa I. a Marie Amálie Neapolsko-Sicilské a prostřednictvím svého otce byla první sestřenicí královny Viktorie ze Spojeného království Velké Británie a Irska; díky těmto vztahům a kromě pravidelných letních pobytů ve městě Ostende trávila Charlotta dlouhé prázdniny u svých prarodičů z matčiny strany ve francouzských královských rezidencích a u své sestřenice na hradě Windsor. Byla si blízká s babičkou z matčiny strany, královnou Marií Amálií, a pravidelně si dopisovaly; po francouzské revoluci v roce 1848, která svrhla její prarodiče z trůnu a vyhnala je do Anglie, pobývala Charlotta několik týdnů v roce v Claremontu s rodinou své matky v exilu. náhled|279x279pixelů|Princezna Charlotta Belgická na portrétu Hermanna Winterhaltera, 1848 Když 11. října 1850 zemřela její matka, bylo Charlottě pouhých 10 let. Z bouřlivé a upovídané holčičky se rychle stala zádumčivá a introvertní teenagerka. Zesnulá královna Luisa osobně dohlížela na výchovu a vzdělávání královských dětí. Král respektoval přání své zesnulé manželky a pověřil francouzskou šlechtičnu hraběnku Denisu d’Hulst, aby se starala zejména o Charlottu, jíž se stala guvernantkou. Leopold I., který z Laekenu utekl, jakmile to bylo možné, se se svými dětmi příliš nestýkal a ty tím trpěly. Charlotta se velmi brzy dokázala ústně i písemně vyjadřovat ve francouzštině, angličtině a němčině. Její výuka náboženství byla svěřena Victoru-Augustovi-Isidorovi Deschampsovi, pozdějšímu kardinálovi a arcibiskupovi v Mechelenu, a tedy primasovi Belgie. Náboženství zaujímalo v životě princezny významné místo.

Leopold I. požadoval, aby jeho děti často zpytovaly svědomí, protože věřil, že korunované hlavy musí mít velkou sílu charakteru. Po návratu madame d’Hulst do Francie Charlottu vychovávala její nová guvernantka hraběnka Marie-Auguste de Bovée, která ji nabádala, aby denně četla a rozjímala nad knihou Následování Krista. Ve třinácti letech byl jejím oblíbeným autorem Plútarchos, zatímco Ovidia považovala za dětinského. Velmi brzy byla přesvědčena, že královská rodina bude muset být Bohu zodpovědnější než zbytek lidstva, její posedlost učením činila společnost nevýraznou, napsala v 15 letech. V tomto věku byla Charlotta vnímána jako odtažitá kráska, která si byla vědoma své důstojnosti a snažila se dosáhnout nedosažitelné morální dokonalosti, měla sklon k přísnému posuzování lidí kolem sebe a více si rozuměla se svým bratrem Filipem než s Leopoldem.

Manželství vlevo|náhled|Charlotta Belgická a její snoubenec arcivévoda Maxmilián Rakouský, 1857 V mládí se Charlotta podobala své matce a byla známá jako kráska s jemnými rysy. To z ní spolu s jejím postavením jediné dcery belgického krále činilo žádoucí partii. V roce 1856, kdy se chystala oslavit své šestnácté narozeniny, usilovali o její ruku dva nápadníci: saský princ Jiří (který byl rychle odmítnut) a portugalský král Pedro V. Druhý jmenovaný byl oblíbeným kandidátem královny Viktorie i krále Leopolda I. Z osobního rozhodnutí a pod vlivem madame d’Hulst (která potvrdila, že na portugalském dvoře by jí žádný kněz nerozuměl) Charlotta nabídku k sňatku od krále Pedra V. odmítla: „Pokud jde o Pedra, je to trůn, to je pravda, byla bych královnou a Veličenstvem, ale co na tom, koruny jsou dnes těžkým břemenem a jak člověk později lituje, že podlehl takovým bláznivým úvahám."

V květnu 1856 se Charlotta v Bruselu setkala s rakouským arcivévodou Maxmiliánem, mladším bratrem císaře Františka Josefa I. Tento o osm let starší princ ji okamžitě okouzlil. Údajně prohlásila: „Toho si vezmu za manžela." Její otec nechal Charlottě volbu budoucího manžela; jak dosvědčila v dopise adresovaném své babičce Marii Amálii: „Napsal mi ten nejnestrannější dopis, v němž mi předložil před oči výhody jednoho i druhého, aniž by mě chtěl jakkoli ovlivnit." Pokud jde o Leopolda I., ten svému budoucímu zeti napsal: „V květnu jste si získal veškerou mou důvěru a přízeň. Všiml jsem si také, že moje holčička tyto dispozice sdílí; bylo však mou povinností postupovat obezřetně." Charlotta prohlásila: ,,Kdyby arcivévoda získal italské místokrálovství, jak se o tom mluví, bylo by to okouzlující, víc si nepřeji." Oficiální zasnoubení se konalo 23. prosince 1856.

Charlotta se zdála být nadšená vyhlídkou na sňatek s Maxmiliánem a chválila snoubence, kterému předpovídala výjimečný osud. Maxmilián se při vyjednávání o věnu své nevěsty jevil méně nadšeně. Arcivévoda o své snoubence prohlásil: „Ona je malá, já jsem vysoký, což musí být. Ona je bruneta, já jsem blonďák, což je také dobře. Je velmi inteligentní, což je trochu nepříjemné, ale nepochybně to překonám." Svatební obřad se konal 27. července 1857 v královském paláci v Bruselu. Toto spojenectví s habsbursko-lotrinským rodem posílilo legitimitu nedávno založené belgické dynastie.

Císař Napoleon III. věnoval manželům jako svatební dar bustu Charlotty. Na vídeňském dvoře ji přivítala její tchyně, arcivévodkyně Žofie, která v ní viděla ideální příklad manželky pro rakouského arcivévodu. To přispělo k napjatým vztahům mezi Charlottou a císařovnou Alžbětou, manželkou Františka Josefa I., k níž se Žofie chovala poměrně krutě. Říká se, že se Charlottě nelíbilo hluboké pouto, které existovalo mezi Alžbětou a Maxmiliánem, kteří byli důvěrníky a měli stejný vkus pro mnoho věcí, zejména proto, že její švagrová byla všeobecně obdivována pro svou krásu a půvab.

Život v Itálii a Miramare náhled|261x261pixelů|Návštěva císařovny Alžběty na zámku Miramare v roce 1861, autor Cesare Dell'Acqua, 1865. Charlotta Belgická (v růžových šatech) vítá Alžbětu, zatímco její manžel Maxmilián a jeho bratr císař František Josef I. čekají na lodi. V září 1857 jmenoval rakouský císař František Josef I. svého bratra Maxmiliána místokrálem Lombardsko-benátského království. Po krátké zastávce v Schönbrunnu, kde se setkali s rakouskou císařskou rodinou, se novomanželé vydali na Maximiliánův zámek Miramare, kde pobývali osm dní. Poté navštívili Benátky a Veronu. Dne 6. září 1857 Charlotta a Maxmilián slavnostně vstoupili do Milána, kde byli vřele přivítáni. Některé noviny tvrdily, že jejich příjezd působil směšně kvůli příliš zdobeným kočárům a livrejím. Leopold, vévoda brabantský, napsal flanderskému hraběti: „Všichni sluhové měli halapartny! V Paříži jsme o tom hodně mluvili. Hřešíme-li zde přílišnou jednoduchostí, vyčítají nám buvolí přepych z jiné doby, který se dnes zdá být příliš nemístný."

V Itálii arcivévodský pár oficiálně pobýval v Miláně, sídle vlády Lombardsko-benátského království. Někdy pobývali v královském paláci, ale také v komornější vile v Monze. Ve funkci místokrále měl Maxmilián k dispozici významný dvůr včetně komořích a majordomů. Charlotta byla obklopena hofmistryní, dvorními dámami a početnou družinou. Zdá se, že Charlotta si pobyt v Benátkách užívala. O Velikonocích roku 1858 se s Maxmiliánem plavila po Canal Grande na palubě slavnostní gondoly. Charlotta také navštívila několik charitativních institucí a škol. Na jejich počest se konaly hostiny a plesy, ale místní aristokraté byli nápadně nepřítomní.

V roce 1859 získala Charlotta ostrov Lokrum a jeho rozpadlý klášter. S Maxmiliánem se pustili do přestavby benediktinského kláštera na vedlejší rezidenci. V soukromí začal Maxmilián svou ženu zanedbávat a ta si po roce manželství stěžovala na samotu a nudu.

10. dubna 1859 byl Maxmilián donucen svým bratrem císařem odstoupit z funkce lombardsko-benátského místokrále. Snažil se provést reformy, které vláda ve Vídni považovala za příliš liberální, projevoval shovívavost vůči italským povstalcům a byl příliš rozhazovačný.

Šarlota a Maxmilián se proto uchýlili na zámek Miramare na jednom konci Terstského zálivu. Stavba zámku pokračovala po celý rok 1860 podle Maxmiliánem připravených plánů, které byly částečně financovány z Šarlotina věna. V korespondenci Charlotta vykreslila idylický portrét této doby v Miramare, ačkoli se zdálo, že odcizení obou manželů je čím dál výraznější. Charlotta se věnovala jízdě na koni, malování a plavání. Významně se podílela na plánování uspořádání a sochařské výzdoby rozsáhlých zahrad Miramare a zároveň přispěla některými vlastními obrazy do galerie paláce.