Chorvatská válka za nezávislost byla vedena v letech 1991 až 1995 mezi chorvatskými silami loajálními chorvatské vládě – která vyhlásila nezávislost na Jugoslávii (SFRY) – a Srby kontrolované Jugoslávské lidové armádě (JNA) a místními Srby. JNA ukončila své bojové operace v Chorvatsku v roce 1992.

Většina Chorvatů chtěla, aby Chorvatsko Jugoslávii opustilo a stalo se suverénní zemí, zatímco mnoho etnických Srbů žijících v Chorvatsku s podporou Srbska se postavilo proti odtržení a chtělo, aby území nárokovaná Srby byla ve společném státě se Srbskem. Většina Srbů usilovala o nový srbský stát v rámci jugoslávské federace, včetně oblastí Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se srbskou většinou nebo významnými menšinami a pokoušela se dobýt co největší část Chorvatska.Brown & Karim (1995), p. 120 V referendu z 19. května 1991 se pro nezávislost Chorvatska vyslovilo 94,7 procenta hlasujících. Chorvatsko vyhlásilo nezávislost 25. června 1991, ale souhlasilo s jejím odložením Brionskou deklarací a 8. října 1991 přerušilo všechny zbývající vazby s Jugoslávií.

JNA se zpočátku snažila udržet Chorvatsko v Jugoslávii tím, že celé Chorvatsko obsadí. Poté, co se to nezdařilo, založily srbské síly v Chorvatsku samozvaný protostát – republiku Srbská Krajina (RSK), která začala Balvanovou revoluci. Po příměří v lednu 1992 a mezinárodním uznání Chorvatské republiky jako suverénního státu byly opevněny přední linie, byly nasazeny Ochranné síly OSN (UNPROFOR) a boje se v následujících třech letech staly převážně přerušovanými. Během té doby RSK zahrnovala 13 913 kilometrů čtverečních (5 372 čtverečních mil), více než čtvrtinu Chorvatska. V roce 1995 Chorvatsko zahájilo dvě velké ofenzivy známé jako Operace Blesk a Operace Bouře. Tyto ofenzivy fakticky ukončily válku v jeho prospěch. Zbývající přechodná autorita Spojených národů pro východní Slavonii, Baranju a západní Sirmium (UNTAES) byla v roce 1998 pokojně reintegrována do Chorvatska.

Válka skončila vítězstvím Chorvatska, protože dosáhlo cílů, které na začátku války vyhlásilo: nezávislost a zachování svých hranic. Přibližně 21–25 % chorvatské ekonomiky bylo zničeno s odhadovanými 37 miliardami USD v poškozené infrastruktuře, ztrátě produkce a nákladech souvisejících s uprchlíky. Ve válce bylo zabito přes 20 000 lidí a uprchlíci byli vysídleni na obou stranách. Srbská a chorvatská vláda spolu začaly postupně spolupracovat, ale napětí přetrvává, částečně kvůli verdiktům Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) a žalobám podaných každou zemí proti druhé.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v roce 2007 vrátil rozsudek viny nad Milanem Martićem, jedním ze srbských vůdců v Chorvatsku, za to, že se domluvil se Slobodanem Miloševičem a dalšími na vytvoření „jednotného srbského státu“. V letech 2008 až 2012 ICTY stíhal chorvatské generály Anteho Gotovinu, Mladena Markače a Ivana Čermaka za údajnou účast na zločinech souvisejících s operací Bouře. Čermak byl přímo zproštěn obžaloby a odsouzení Gotoviny a Markače bylo později zrušeno odvolacím senátem ICTY. Mezinárodní soudní dvůr zamítl vzájemná tvrzení Chorvatska a Srbska o genocidě v roce 2015. Soud znovu potvrdil, že do určité míry došlo ke zločinům proti civilistům, ale rozhodl, že konkrétní genocidní záměr nebyl přítomen.

K významným bitvám patří dobytí Vukovaru (srbské vítězství) a obléhání Dubrovníku (chorvatské vítězství). Materiální škody, především v oblasti Slavonie, byly ohromné a celá města byla zpustošena. Těžce poškozen byl právě Vukovar, dále rozsáhlá poškození Osijeku, který bombardovalo jugoslávské letectvo.

Pozadí

Politické změny v Jugoslávii V 70. letech se jugoslávský socialistický režim silně rozštěpil na liberálně-decentralistickou nacionalistickou frakci vedenou Chorvatskem a Slovinskem, která podporovala decentralizovanou federaci s cílem poskytnout větší autonomii Chorvatsku a Slovinsku, oproti konzervativně-centralistické nacionalistické frakci v čele se Srbskem, která podporovala centralizovanou federaci k zajištění zájmů Srbska a Srbů v celé Jugoslávii – protože byli největší etnickou skupinou v zemi jako celku.Worldmark Encyclopedia of the Nations: Europe. Gale Group, 2001. Pp. 73. V letech 1967 až 1972 v Chorvatsku a v letech 1968 a 1981 protesty v Kosovu způsobily nacionalistické doktríny a činy etnické napětí, které destabilizovalo Jugoslávii. Má se za to, že potlačení nacionalistů státem mělo za následek identifikaci chorvatského nacionalismu jako primární alternativy ke komunismu samotnému a učinilo z něj silné podzemní hnutí.

V Jugoslávii se objevila krize s oslabením komunistických států ve východní Evropě ke konci studené války, což symbolizoval pád Berlínské zdi v roce 1989. V Chorvatsku regionální pobočka Svazu komunistů Jugoslávie, svaz komunistů Chorvatska, ztratila svou ideologickou sílu. Slovinsko a Chorvatsko prosazovaly decentralizaci. SR Srbsko v čele se Slobodanem Miloševičem se drželo centralismu a vlády jedné strany a následně fakticky ukončilo autonomii autonomních provincií Kosovo a Vojvodina do března 1989 a převzalo velení nad jejich hlasy v jugoslávském federálním předsednictvu. Nacionalistické myšlenky začaly získávat vliv v řadách stále vládnoucího Svazu komunistů, zatímco Miloševićovy projevy, zejména projev na Gazimestanu z roku 1989, ve kterém hovořil o „bitvách a hádkách“, podporovaly pokračování jednotného jugoslávského státu – státu, ve kterém by byla všechna moc nadále centralizována v Bělehradě.Brown & Karim (1995), p. 116

Na podzim roku 1989 tlačila srbská vláda na chorvatskou vládu, aby povolila sérii srbských nacionalistických shromáždění v zemi, a srbská média a různí srbští intelektuálové již začali označovat chorvatské vedení jako „ustašovské“ a začali zmiňovat se o genocidě a dalších zločinech spáchaných Ustašovci v letech 1941 až 1945. Srbské politické vedení tuto rétoriku schválilo a obvinilo chorvatské vedení, že je „slepě nacionalistické“, když se proti tomu postavilo.

Po dokončení protibyrokratické revoluce ve Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře získalo Srbsko v roce 1991 čtyři z osmi federálních prezidentských hlasů, což učinilo řídící orgán neúčinným, protože ostatní republiky protestovaly a volaly po reformě federace.Frucht (2005), p. 433 V roce 1989 byly povoleny politické strany a řada z nich vznikla, včetně Chorvatského demokratického společenství (chorvatsky: Hrvatska demokratska zajednica, HDZ), vědeného Franjo Tuđmanem, který se později stal prvním prezidentem Chorvatska. Tuđman kandidoval na nacionalistické platformě s programem „národního usmíření“ mezi chorvatskými komunisty a bývalými ustašovci (fašisty), což byla klíčová součástí politického programu jeho strany. V souladu s tím také zapojil bývalé ustašovské členy do stranického a státního aparátu.

V lednu 1990 se Svaz komunistů rozešel na etnických liniích, přičemž chorvatská a slovinská frakce na 14. mimořádném kongresu požadovaly volnější federaci. Srbští delegáti na kongresu obvinili chorvatské a slovinské delegáty z „podpory separatismu, terorismu a genocidy v Kosovu“. Chorvatské a slovinské delegace, včetně většiny členů z řad etnických Srbů, nakonec na protest odešly poté, co srbští delegáti odmítli každý navrhovaný dodatek.

náhled|Srbský prezident Slobodan Milošević obhajoval začlenění Srby nárokovaných území v Chorvatsku do společného státu se Srbskem. left|náhled|upright=.8|Chorvatský prezident Franjo Tuđman obhajoval, aby se Chorvatsko stalo na Jugoslávii nezávislým.

Leden 1990 také znamenal začátek soudních případů, které byly předkládány jugoslávskému ústavnímu soudu ve věci odtržení.Igor Primoratz, Aleksandar Pavković. Identity, Self-determination and Secession. Ashgate Publishing, Ltd., 2006. p158. Prvním byl případ slovinských ústavních změn poté, co si Slovinsko nárokovalo právo na jednostranné odtržení na základě práva na sebeurčení.Igor Primoratz, Aleksandar Pavković. Identity, Self-determination and Secession. Ashgate Publishing, Ltd., 2006. p158 Ústavní soud rozhodl, že odtržení od federace je povoleno pouze v případě jednomyslné dohody jugoslávských republik a autonomních provincií. Ústavní soud poznamenal, že část I Ústavy z roku 1974 základních principů ústavy určila, že sebeurčení včetně secese „patří národům Jugoslávie a jejich socialistickým republikám“. Otázka odtržení Kosova byla řešena v květnu 1991 soudem, který tvrdil, že právo na odtržení mají „pouze národy Jugoslávie“, Albánci byli považováni za menšinu a nikoli za národ Jugoslávie.

Průzkum z roku 1990 mezi jugoslávskými občany ukázal, že etnická nevraživost existovala v malém měřítku. Ve srovnání s výsledky před 25 lety před ním bylo Chorvatsko republikou s nejvyšším nárůstem etnické vzdálenosti. Dále došlo k výraznému nárůstu etnické vzdálenosti mezi Srby a Černohorci vůči Chorvatům a Slovincům a naopak. Ze všech respondentů 48 % Chorvatů uvedlo, že jejich příslušnost k Jugoslávii je pro ně velmi důležitá.

V únoru 1990 založil Jovan Rašković v Kninu Srbskou demokratickou stranu (SDS), jejíž program měl za cíl změnit regionální rozdělení Chorvatska tak, aby bylo v souladu se zájmy etnických Srbů.Goldstein (1999), p. 214 Prominentní členové vlády RSK, včetně Milana Babiće a Milana Martiće, později dosvědčili, že Bělehrad řídil propagandistickou kampaň zobrazující Srby v Chorvatsku jako ohrožené genocidou chorvatskou většinou.Babić verdict, p. 9 4. března 1990 se 50 000 Srbů shromáždilo u Petrovy hory a provolávalo negativní poznámky namířené na Tuđmana, skandovalo „Toto je Srbsko“ a vyjadřovalo podporu Miloševićovi.Ramet 2006, p. 382

První svobodné volby v Chorvatsku a Slovinsku byly naplánovány o několik měsíců později. První kolo voleb v Chorvatsku se konalo 22. dubna a druhé kolo 6. května. HDZ založilo svou kampaň na větší suverenitě (nakonec úplné nezávislosti) pro Chorvatsko, což podněcovalo mezi Chorvaty pocit, že „pouze HDZ může chránit Chorvatsko před aspiracemi Miloševiće na Velké Srbsko“. Ve volbách zvítězila v průzkumu (následovali ji reformovaní komunisté Ivici Račana, Sociálně demokratická strana Chorvatska) a měla sestavit novou chorvatskou vládu.

Napjatá atmosféra zavládla 13. května 1990, kdy se v Záhřebu na stadionu Maksimir konal fotbalový zápas mezi záhřebským týmem Dinamo a bělehradskou Rudou hvězdou. Hra propukla v násilí mezi chorvatskými a srbskými fanoušky a s policií.