Frantz Fanon

Frantz Omar Fanon (20. července 1925 Fort-de-France, Martinik, Francouzské Antily – 6. prosince 1961 Bethesda, Maryland, USA) byl martinický politický myslitel, psychiatr a marxista. Proslavil se zejména svými texty Černá kůže, bílé masky (1952) a Psanci této země (1961), v nichž shrnul důsledky kolonialismu a rasismu na mentalitu lidí. Zabýval se psychopatologickými dopady kolonialismu a lidskými, sociálními a kulturními dopady dekolonizace. Jeho práce se staly vlivnými v oblasti postkoloniálních studií, kritické teorie a marxismu. Jeho názory významně ovlivnily protikoloniální hnutí v polovině 20. století, především v Africe – Fanon sám byl panafrikanista.

Jako lékař a psychiatr Fanon podporoval Alžírsko ve válce za nezávislost na Francii a byl členem Alžírské fronty národního osvobození. Fanon je označován za „nejvlivnějšího antikoloniálního myslitele své doby“. Fanonův život a dílo již více než pět desetiletí inspirují národně osvobozenecká hnutí a další hnutí za svobodu v Palestině, na Srí Lance, v Jižní Africe a ve Spojených státech. Formuloval model komunitní psychologie, protože věřil, že mnoho pacientů s duševním onemocněním by se cítilo lépe, kdyby byli integrováni do svých rodin a komunit namísto toho, aby byli léčeni v ústavní péči. Během svého působení v Saint-Alban-sur-Limagnole pod vedením Francoise Tosquellese a Jeana Ouryho pomohl založit obor institucionální psychoterapie.

Fanon ve svých pracích zdůrazňuje význam jazyka a diskurzu. Díky tomu mají interdisciplinární povahu, přesahují oblasti psychiatrie, politiky, sociologie, antropologie, lingvistiky a literatury.

Život

Raný život Frantz Fanon se narodil na karibském ostrově Martinik, který byl v té době francouzskou kolonií a nyní je francouzským zámořským departementem. Jeho otec, Félix Casimir Fanon, byl potomkem afrických otroků a pracoval jako celní agent. Jeho matka, Eléanore Médélice, byla afromartinického a alsaského původu a pracovala jako prodavačka. Frantz byl třetím ze čtyř synů v rodině s osmi dětmi. Dvě z nich zemřely mladé, včetně jeho sestry Gabriely, s níž si byl Frantz velmi blízký. Jeho rodina patřila ke střední třídě. Mohli si dovolit platit školné na Lycée Schoelcher, v té době nejprestižnější střední škole na Martiniku, kde Fanon obdivoval jednoho z učitelů této školy, básníka a spisovatele Aimé Césaira. Martinik opustil v roce 1943, když mu bylo 18 let, aby se připojil k jednotkám Svobodné Francie.

Martinik a 2. světová válka Po pádu Francie do rukou nacistů v roce 1940 byly vichistické francouzské námořní jednotky na Martiniku blokovány. Francouzští námořníci, kteří byli nuceni na ostrově zůstat, převzali od Martiničanů vládu a nastolili kolaborantský vichistický režim. Tváří v tvář ekonomické nouzi a izolaci v rámci blokády zavedli represivní režim. Fanon je popsal tak, že si sundali masky a začali se chovat jako „autentičtí rasisté“. Obyvatelé si často stěžovali na obtěžování a sexuální zneužívání ze strany námořníků. Zneužívání obyvatel Martiniku francouzským námořnictvem ovlivnilo Fanona, posílilo jeho pocit odcizení a znechucení z koloniálního rasismu. V sedmnácti letech Fanon uprchl z ostrova jako „disident“ (termín používaný pro Francouze, kteří se přidali ke gaullistickým silám) a odcestoval na Dominiku, aby se připojil k jednotkám Svobodné Francie. Po svržení provichystického režimu admirála Georgese Roberta v červnu 1943 se Fanon vrátil do Fort-de-France, aby se připojil k nově vytvořenému černošskému 5. pěšímu antilskému praporu.

Přihlásil se do armády Svobodné Francie a připojil se ke spojeneckému konvoji, který dorazil do Casablanky. Později byl převelen na vojenskou základnu v Bidžájy na alžírském kabylijském pobřeží. Fanon opustil Alžírsko z Oranu a sloužil ve Francii, konkrétně v bojích o Alsasko. V roce 1944 byl zraněn u Colmaru a obdržel Válečný kříž. Fanon a jeho afrokaribští spolubojovníci byli posláni do Toulonu v Provence. Později byli převezeni do Normandie, kde čekali na repatriaci.

Během války byl Fanon vystaven dalšímu rasismu. Například evropské ženy osvobozené černošskými vojáky často raději tančily s fašistickými italskými vězni, než aby se sbližovaly se svými osvoboditeli.

V roce 1945 se Fanon vrátil na Martinik. Vydržel tam ale jen krátce. Pracoval pro parlamentní kampaň svého přítele a mentora Aimé Césaira, který měl na jeho život velký vliv. Césaire kandidoval na komunistické kandidátce jako parlamentní delegát z Martiniku do prvního Národního shromáždění Čtvrté republiky. Fanon zůstal dost dlouho na to, aby dokončil bakalářský titul, načež odjel do Francie, kde vystudoval medicínu a psychiatrii.

Francie Fanon vystudoval v Lyonu, kde také studoval literaturu, drama a filozofii a občas navštěvoval přednášky Merleau-Pontyho. V tomto období napsal tři divadelní hry, z nichž se dochovaly dvě. Po získání psychiatrické kvalifikace v roce 1951 absolvoval Fanon stáž na psychiatrii v Saint-Alban-sur-Limagnole u radikálního katalánského psychiatra Françoise Tosquellese, který podnítil Fanonovo myšlení tím, že zdůraznil roli kultury v psychopatologii.

V roce 1948 Fanon navázal vztah se studentkou medicíny Michelle, která brzy otěhotněla. Opustil ji kvůli osmnáctileté středoškolačce Josie, kterou si vzal v roce 1952. Na naléhání svých přátel později poznal svou dceru Mireille, ačkoli s ní nebyl v kontaktu.

Během pobytu ve Francii Fanon napsal a vydal svou první knihu Černá kůže, bílé masky (1952), v níž analyzoval negativní psychologické dopady koloniálního podmanění na černochy. Původně se jednalo o rukopis doktorské disertační práce předložené v Lyonu s názvem „Esej o zneuznání černochů“, která byla reakcí na rasismus, s nímž se Fanon setkal při studiu psychiatrie a medicíny na lyonské univerzitě; odmítnutí disertační práce přimělo Fanona k jejímu vydání jako knihy. K doktorátu filozofie předložil další disertaci užšího rozsahu a s jiným tématem. Levicový filosof Francis Jeanson, vůdce sítě příznivců alžírské nezávislosti, si přečetl Fanonův rukopis a jako odpovědný redaktor pařížského nakladatelství Éditions du Seuil dal knize nový název a napsal její epilog.

Poté, co Jeanson obdržel Fanonův rukopis, pozval ho na redakční schůzku. Během chvály, kterou Jeanson na knihu skládal, Fanon vykřikl: „Na negra to není špatné, že?“ Uražený Jeanson vyhodil Fanona ze své kanceláře. Až dodatečně se Jeanson dozvěděl, že si svou reakcí vysloužil spisovatelův celoživotní respekt, a Fanon přistoupil na jeho návrh, aby se kniha jmenovala Černá kůže, bílé masky.

Fanon v knize popisuje nespravedlivé zacházení s černochy ve Francii a skutečnost, že je běloši neuznávají. Černoši navíc zažívali tváří v tvář bělochům pocit méněcennosti. Fanon se domníval, že přestože umí mluvit francouzsky, nemohou se plně začlenit do bělošského světa.

Alžírsko Po skončení praxe se Fanon ještě rok věnoval psychiatrii v Pontorsonu u Mont Saint-Michel a poté (od roku 1953) v Alžírsku. Byl šéfem služby v alžírské psychiatrické nemocnici Blida-Joinville. Pracoval zde až do své deportace v lednu 1957.

Fanonovy léčebné metody se začaly zdokonalovat, zejména zahájením socioterapie, která měla navázat kontakt s kulturním zázemím jeho pacientů. Školil také zdravotní sestry a stážisty. Po vypuknutí alžírské revoluce v listopadu 1954 se Fanon připojil k Front de Libération Nationale (FLN) poté, co v roce 1955 navázal kontakt s Pierrem Chauletem v Blidě. Při práci ve francouzské nemocnici v Alžírsku se Fanon stal zodpovědným za léčbu psychických potíží francouzských vojáků a důstojníků, kteří prováděli mučení s cílem potlačit protikoloniální odpor. Kromě toho byl Fanon také zodpovědný za léčbu alžírských obětí mučení.

Fanon podnikl rozsáhlé cesty po Alžírsku, m do oblasti Kabylie, aby studoval kulturní a psychologický život Alžířanů. Příkladem může být jeho ztracená studie „Marabout ze Si Slimane“. Tyto cesty byly také příležitostí k tajným aktivitám, zejména k návštěvám lyžařského střediska Chrea, které ukrývalo základnu FLN.

Vstup do FLN a vyhnání z Alžírska V létě 1956 si Fanon uvědomil, že už nemůže dále pomáhat francouzskému úsilí, a to ani nepřímo prostřednictvím své práce v nemocnici. V listopadu podal „Rezignační dopis ministrovi pro místní záležitosti“, který se později stal v antikolonialistických kruzích vlivným textem.

Krátce poté byl Fanon vyhoštěn z Alžírska a přestěhoval se do Tunisu, kde se otevřeně připojil k FLN. Byl členem redakčního kolektivu listu Al Moudjahid, pro který psal až do konce svého života. Působil také jako velvyslanec prozatímní alžírské vlády (GPRA) v Ghaně. Zúčastnil se konferencí v Akkře, Konakry, Addis Abebě, Leopoldville, Káhiře a Tripolisu. Mnoho jeho kratších spisů z tohoto období bylo posmrtně shromážděno v knize Pour la Revolution Africaine (Za africkou revoluci, 1964). V této knize Fanon odhaluje válečnou taktiku. V jedné kapitole se zabývá tím, jak otevřít jižní frontu a jak vést zásobovací trasy.

Po návratu do Tunisu, po vyčerpávající cestě přes Saharu, která měla otevřít třetí frontu, byla Fanonovi diagnostikována leukémie. Odjel se léčit do Sovětského svazu, kde došlo k ústupu nemoci. Když se opět vrátil do Tunisu, nadiktoval svoji poslední knihu: Psanci této země (1961). Když nebyl upoután na lůžko, přednášel důstojníkům Armée de Libération Nationale (ALN) v Ghardimao na alžírsko-tuniské hranici. Odcestoval do Říma na třídenní setkání s Jean-Paulem Sartrem, který výrazně ovlivnil jeho dílo. Sartre souhlasil, že napíše předmluvu k Psancům této země.

Smrt Když se Fanonův zdravotní stav zhoršoval, jeho společníci ho vyzvali, aby se jel léčit do USA, jak mu doporučili jeho sovětští lékaři. V roce 1961 zorganizovala CIA pod příslibem utajení cestu k pokračování v léčbě leukémie v zařízení Národního institutu zdraví.

Fanon zemřel na dvojitý zápal plic v Bethesdě ve státě Maryland 6. prosince 1961 poté, co konečně zahájil léčbu. Byl přijat pod jménem Ibrahim Omar Fanon, což byl libyjský pseudonym, který přijal, aby se mohl dostat do nemocnice v Římě poté, co byl zraněn v Maroku během mise Alžírské fronty národního osvobození. Po svém pohřbu v Tunisku byl pohřben v Alžírsku. Později bylo jeho tělo převezeno na hřbitov mučedníků (Chouhada) v Aïn Kerma ve východním Alžírsku.

Frantze Fanona přežila jeho francouzská manželka Josie (rozená Dublé), jejich syn Olivier Fanon a dcera z předchozího vztahu Mireille Fanon-Mendès France. Josie Fanonová byla později rozčarovaná z vlády a po letech depresí a pití spáchala v roce 1989 v Alžíru sebevraždu. Mireille se stala profesorkou mezinárodního práva a řešení konfliktů a působí jako prezidentka Nadace Frantze Fanona. Olivier se stal předsedou Národní asociace Frantze Fanona, která byla založena roku 2012 v Alžíru.

Dílo Fanon je známý především díky klasické analýze kolonialismu a dekolonizace v knize Psanci této země. Ta vyšla poprvé v roce 1961 s předmluvou Jeana-Paula Sartra. Analyzuje v ní roli třídy, rasy, národní kultury a násilí v boji za národní osvobození. Tvrdí, že dekolonizace je ze své podstaty násilným procesem, jelikož vztahy mezi osadníky a domorodci jsou binárním vztahem protikladů. Osadnický kolonialismus vytváří v domorodcích napětí, které časem roste a v mnoha ohledech je osadníky podporováno. Toto napětí se zpočátku mezi domorodci uvolňuje, ale nakonec se stává katalyzátorem násilí vůči osadníkům.

Černá kůže, bílé masky