Marguerite Yourcenarová

Marguerite Yourcenarová (8. června 1903 Brusel – 17. prosince 1987 Bar Harbor, Maine), nepřechýleně Marguerite Yourcenar, vlastním jménem Marguerite Antoinette Jeanne Marie Ghislaine Cleenewerck de Crayencour, byla francouzská autorka románů, esejí, povídek, básní, divadelních her, kritik a překladů. Pseudonym „Yourcenar“, který celý život užívala, je téměř úplnou přesmyčkou původního příjmení „Crayencour“. V roce 1980 se stala se první ženou zvolenou do Francouzské akademie.

Jejím nejznámějším dílem jsou Hadriánovy paměti (1951), román v podobě fiktivních pamětí, které římský císař Hadrianus adresuje svému nástupci. Z dalších historických textů lze jmenovat rozsáhlý román Kámen mudrců o belgickém alchymistovi Zenonovi a prózu Anna, soror... (1981), zasazenou do Neapole konce 16. století. Z raných textů si získaly oblibu Orientální povídky (1938) a Rána z milosti (1939), situovaná do válkou zasaženého Pobaltí kolem roku 1920. Posledním velkým dílem byl napůl autobiografický cyklus Labyrint světa, který spisovatelka psala od počátku 70. let až do smrti. Do francouzštiny přeložila Yourcenarová Vlny Virginie Woolfové, Co všechno věděla Maisie Henryho Jamese a další díla.

Po vypuknutí druhé světové války odplula z Francie do Spojených států, kde žila se svou životní partnerkou Grace Frickovou, nejprve v New Yorku, později, od roku 1950, v domě nazývaném „Petite Plaisance“ v obci Northeast Harbor na ostrově Mount Desert Island ve státě Maine. Yourcenarová se vyznačovala širokým literárním a kulturním rozhledem a ovládala klasickou latinu a řečtinu, s oblibou cestovala. Literárně navazovala především na Andrého Gida. Ve svých textech, historických i autobiografických, se pokoušela dobrat obecného smyslu lidského života a zkoumala otázky lidské paměti a identity. Oblíbeným prvkem byla také mužská homosexualita. Její ranější díla bývají pro svůj důraz na vášeň a utrpení někdy popisována jako až barokní, pozdější tvorba je uměřenější. Vysoce je hodnocen také autorčin bohatý jazyk a schopnost sevřené kompozice.

Biografie

Dětství a mládí

Marguerite Yourcenarová se narodila 8. června 1903 jako Margueritte Antoinette Jeanne Marie Ghislaine do franko-belgické šlechtické rodiny v Bruselu. Její matka, Fernande de Crayencour, rozená de Cartier de Marchienne, pocházela ze starobylé rodiny původem z Lutychu. Rodina otce, Michela de Crayencour, měla kořeny ve severofrancouzském Bailleulu a v Lille. Bratrancem obou rodičů byl básník Octave Pirmez. Porod byl těžký a matka zemřela 18. června na následky poporodní horečky a zánětu pobřišnice. Spisovatelka nicméně později v rozhovorech tvrdila, že osobu matky nikdy nepostrádala. Do určité míry ji nahradila mladá chůva Barbe (Barbara Aerstová) a na konci života si Yourcenarová pro autobiografické vyprávění A co? Věčnost (1988) vytvořila postavu „symbolické matky“ Jeanne.Savigneau (1993), s. 30.

vlevo|náhled|Zámeček Mont Noir, kde spisovatelka strávila dětství

Rodina střídavě pobývala na zámečku Mont Noir na francouzsko-belgickém pomezí, v Lille a na jihu Francie. Jedním z Margueretiných dětských přátel byl pozdější básník a filosof Egon von Vietinghoff. Egonův otec Alexis se stal hlavní postavou spisovatelčina prvního románu, Alexis ou Le Traité du vain combat (Alexis aneb Pojednání o marném boji, 1929) a rodinu Vietinghoffů v obměněných podobách zpracovávala i ve svých dalších dílech.Savigneau (1993), s. 25. V roce 1910 odešla od rodiny chůva Barbe, když se objevil anonymní dopis útočící na její intimní vztah Margueretiným otcem. Dívku na chůvin odchod nikdo neupozornil a tento okamžik později pociťovala jako počátek své nedůvěry vůči světu.Savigneau (1993), s. 34.

Jako dítě byla Yourcenarová neobyčejně zvědavá, rychle se naučila číst a živě se zajímala o literaturu. Po smrti babičky Noémi v roce 1909 zůstala sama s otcem, příležitostně však navštěvovali Paříž a matčinu sestru Jeanne v Bruselu. V roce 1912 prodal otec zámeček a s dcerou se přestěhoval do Paříže, kde nejprve sídlili na Rue Anatole de la Froge, později na Avenue d'Antin. Jako letní sídlo sloužila rodině nově pořízená vila ve Westende na belgickém pobřeží.Savigneau (1993), s. 41–42. Skutečnost, že nikdy nenavštěvovala školu, a místo toho se věnovala domácímu vzdělávání, přispělo jak k zevrubné znalosti klasické a moderní literatury a jazyků (od dětství se Yourcenarová učila latinsky, od dvanácti let studovala také klasickou řečtinu), tak patrně i k důrazu na individualitu a samostatnost, který autorku celý život provázel. Pseudonym Yourcenar, který je téměř úplným anagramem jména Crayencour, vymyslela budoucí autorka společně s otcem již jako náctiletá, když společně plánovali budoucí úspěšnou spisovatelskou dráhu. Když později pod pseudonymem Marg Yourcenar skutečně zaslala rukopis románu Alexis do nakladatelství Sans Pareil, nebyla si redakce jistá, zda jde o výtvor muže, nebo ženy. Vzhledem ke stereotypním představám o „ženském románu“ a „femininním stylu“, které text nenaplňoval, se však přikláněla spíše k možnosti, že román napsal muž.Savigneau (1993), s. 76.

Literární začátky

vpravo|náhled|Skulptura v severofrancouzském městečku Bailleul, odkud pocházela rodina spisovatelčina otce

První dílo, Le Jardin des Chimères (Zahrada chimér), vydala spisovatelka v osmnácti letech otcovým přičiněním. Nevzbudilo však mnoho pozornosti. K dalšímu psaní autorku ponoukl také Rabíndranáth Thákur, který odpověděl na Margueretin dopis, a dokonce mladou ženu pozval do Šantiniketanu. Dva jeho listy, kterých si spisovatelka velmi cenila, se ztratily během druhé světové války. Druhá kniha, Les Dieux ne sont pas morts (Bohové nejsou mrtvi), vyšla roku 1922 v nakladatelství Edward Sansot. Yourcenarová ji věnovala Christine Hoveltové, která se o čtyři roky později vdala za Michela de Crayencour, a stala se tak spisovatelčinou nevlastní matkou.Savigneau (1993), s. 61.

Marguerite Yourcenarová měla po otci nomádskou povahu a s oblibou cestovala, často právě v jeho společnosti. V roce 1922 poprvé navštívila Benátky, a zahájila tak období cest do Itálie. Ještě téhož roku zamířila do Milána a Verony. V posledním jmenovaném městě se stala svědkem Mussoliniho Pochodu na Řím a později tuto událost zpracovala v románu Denier du rêve (Desátek snu, 1934). O rok později zavítala do Florencie a v roce 1924 navštívila Řím a Hadriánovu vilu. Zkušenosti s tímto prostředím autorku vedly o více než dvacet let později k napsání románu Hadriánovy paměti (1951), jenž se stal jedním z jejích nejoblíbenějších děl.Savigneau (1993), s. 64–65.

vlevo|náhled|upright|Spisovatelčina partnerka Grace Fricková v roce 1925

Marnotratnost, hráčská vášeň a záliba v ženách přivedly Michela de Crayencour na konci života do finančních obtíží a k tuláckému životu.Colvin (2005), s. 20. V roce 1929 zemřel ve švýcarském Lausanne. V téže době se Yourcenarová rozkmotřila se svým nevlastním bratrem Georgesem – zčásti proto, že se odmítl z Bruselu v zimě vydat do Švýcarska za otcem, zčásti také proto, že spravoval sestřiny investice, které po začátku hospodářské krize znatelně oslabily. Rukopis třetí knihy, Alexis, odmítlo v roce 1929 významné nakladatelství Gallimard a spisovatelka jej nabídla menšímu nakladatelskému domu, Sans Pareil, jehož mladý ředitel René Hilsum autorku „objevil“ pro literární svět.Savigneau (1993), s. 75–76. Marguerite Yourcenarová se pak v průběhu třicátých let věnovala především bohémskému životu a cestování a navazovala intimní známosti jak s muži, tak s ženami.Savigneau (1993), s. 96.

První, meziválečná fáze spisovatelčiny tvorby se vyznačovala častým škrtáním napsaného textu a zavrhováním pracovních verzí. Plánovaný román Remours (Protiproudy), ze kterého Yourcenarová v průběhu čtyř let napsala přes pět se stran, nakonec zcela zavrhla, s výjimkou několika fragmentů. Ty posléze přepracovala do sbírky La mort conduit l'attelage (Smrt řídí spřežení), která vyšla v roce 1934.Savigneau (1993), s. 61–62. V létě roku 1935 se sblížila s Andreasem Embirikem, potomkem bohaté řecké loďařské rodiny, surrealistickým básníkem a průkopníkem psychoanalýzy. Společně cestovali po Řecku a navštívili Istanbul. O přesné povaze svého vztahu nikdy nehovořili a možnost, že navázali milostný poměr, nelze jednoznačně potvrdit ani vyvrátit; Yourcenarová později Andrasovi připsala své Orientální povídky.Savigneau (1993), s. 98–100. V roce 1936 vyšly Feux (Ohně), soubor lyrických próz, jehož části byly publikovány v časopise Revue de France.Savigneau (1993), 103. Nejdůležitější známostí se nicméně stala Grace Fricková, se kterou Yourcenarová procestovala Řecko a Itálii v letech 1937 a 1938. V italském Sorrentu v té době dokončila významnou prózu Rána z milosti. Vášnivý milostný poměr měla v tomto období také s Lucy Kyriakosovou, která zemřela roku 1939 během útoku na řecké město Ioánnina.Savigneau (1993), s. 109.

Na konci 30. let se také, zejména z finančních důvodů, pustila do překladů některých významných anglicky psaných děl do francouzštiny – přeložila zejména Vlny Virginie Woolfové (v roce 1937 jako Les Vagues) a Co všechno věděla Maisie od Henryho Jamese (v roce 1939 jako Ce que savait Maisie).Colvin (2005), s. 26.

Život v USA

Další evropský konflikt, druhá světová válka, spisovatelku nemile překvapil. Podobně jako v případě první války se rozhodla strávit čas konfliktu mimo Francii – s tím rozdílem, že nyní již neodcházela s otcem, nýbrž sama, a nemířila do Velké Británie, nýbrž do Spojených států amerických. Na podzim roku 1939 odplula z Bordeaux do New Yorku, pravděpodobně na lodi SS Manhattan. V New Yorku se ubytovala u své partnerky Grace Frickové na manhattanské Riverside Drive a v následujících letech se pokoušela nalézt pracovní uplatnění: začala publikovat první překlady, novinové články a eseje. Záhy se obě ženy přestěhovaly do Hartfordu, kde Yourcenarová strávila prvních jedenáct let svého amerického života, zatímco Fricková vyučovala na Connecticut College.Savigneau (1993), 137–145. Přestože spisovatelka na svou rodnou zemi nezanevřela a Francie jí scházela, rozhodla se nakonec zůstat s partnerkou ve Spojených státech. Toto rozhodnutí vysvětlují spisovatelčini životopisci nejčastěji skutečností, že kromě nevlastního bratra, se kterým neměla dobré vztahy, jí v Evropě nezůstali žádní blízcí příbuzní a přátelé.Colvin (2005), s. 22. V dubnu roku 1950 se partnerky přestěhovaly do vsi Northeast Harbor na ostrově Mount Desert Island ve státě Maine, přibližně dvanáct hodin vlakem od New Yorku. Své sídlo pojmenovaly „Petite Plaisance“ pro potěšení z francouzského jména, ale současně též na počest francouzského průzkumníka Samuela Champlaina, který ostrov v roce 1604 objevil.Savigneau (1993), 192–198.

vpravo|náhled|upright|Obálka prvního vydání románu Hadriánovy paměti (1951)

Bostonské manželství obou žen popisují spisovatelčini životopisci různě, často v neprospěch Frickové, která je zobrazována jako někdo, kdo se spisovatelku snažil ovládat. Michèle Goslarová ji viděla jako pouhou „cenu útěchy“, kterou Yourcenarová vzala zavděk, když se jí nepodařilo svést žádného z homosexuálů, po kterých „ve skutečnosti“ toužila. Anglický životopisec George Rousseau Yourcenarovou zobrazil jako osobu, která svou partnerku dlouhá léta toužila opustit, ale nedokázala to. Joan E. Howardová naopak na základě dokumentů vykreslila vztah jako něžný a láskyplný, s velkou mírou oddanosti a věrnosti ze strany Frickové; upozornila však na to, že po její smrti se Youcenarová začala o své zesnulé partnerce vyjadřovat mnohem přezíravěji a vztah začala až cynicky označovat za „oboustranně výhodný poměr“. V posledním interview před smrtí (se Shushou Guppy) dokonce spisovatelka všechny zmínky o Frickové nakonec vyškrtla. Howardová se domnívá, že se Yourcenarová tímto přístupem snažila – podobně jako v otázce matčiny smrti – nechat si své skutečné city pro sebe a vyhnout se sentimentalitě.