Isis (LWV 54) je francouzská opera (tragédie lyrique), jejímž autorem je Jean Baptiste de Lully. Libreto sepsal Lullyho blízký spolupracovník Philippe Quinault, který vytvořil libreta i pro jeho další opery.Isis byla již jejich pátou spoluprací. Quinault sepsal libreta pro všechny čtyři Lullyho předchozí opery a také bez čtyř výjimek i pro všechny jeho následující opery. Opera měla premiéru 5. ledna 1677 na zámku Saint-Germain-en-Laye a první vydání vyšlo roku 1719.
Philippe Quinault se při tvorbě libreta inspiroval jednou z epizod sbírky Proměny od Publia Ovidia Nasa, původně tragický konec však vypustil. Příběh se odehrává mezi římskými bohy; Jupiter je zamilován do nymfy Íó (Io), kterou svádí v podobě oblaku; přestože nymfa však jeho lásku neopětuje, je vystavena pomstě Jupiterovy žárlivé manželky Junony. Když se božský pár smíří, je nymfa povýšena mezi bohy pod novým jménem „Isis“.
Hudebně patří Isis mezi Lullyho nejlepší díla, přímo inspirovala řadu jiných skladatelů a již ve své době získala přízvisko opera muzikantů, což však současně naznačuje její menší oblibu u běžného publika. Libreto bylo současníky hodnoceno vesměs nepříznivě a až v nové době se dočkalo lepšího hodnocení. Původní inscenace Isis u dvora Ludvíka XIV., s technicky náročnou výpravou a se zapojením mnohočetného sboru a baletu, byla velmi nákladná.
Ve své době se obecně Isis netěšila přílišné popularitě, zejména kvůli skandálu u královského dvora. Kvůli domnělým narážkám v textu na skutečné osoby ztratil libretista Quinault dočasně přístup ke dvoru, opera se u dvora přestala uvádět a ani její následné uvedení v pařížském divadle dojem nenapravilo. Po několika málo úspěšných reprízách v první polovině 18. století se v úplnosti nehrála čtvrt tisíciletí a byla vzkříšena až roku 2005.
Vznik a první představení Operou Isis chtěli Quinault a Lully navázat na rozhodný úspěch, kterého dosáhli o rok dříve operou Atys. Podobně jako v případě Atyse či Thésea se jednalo o námět z Ovidia, nicméně tragické vyústění bylo oproti nim vypuštěno. Pětiaktové tragédii byl předeslán prolog alegorickou formou oslavující vítězství, jichž dosáhl na Středozemním moři Ludvík XIV. – či spíše jeho námořní velitel Abraham Duquesne – v průběhu roku 1676 nad holandským a španělským loďstvem v bitvách u Alicudi, Agosty a Palerma (během Francouzsko-nizozemské války). Představení, jež připravovali libretista a skladatel spolu se scénografem a vynálezcem divadelních strojů Carlem Vigaranim (1637–1713), bylo připraveno se zvláštní pečlivostí a na rozdíl od předcházejících oper Théseus a Atys se premiéra konala bez zpoždění, v předem stanoveném termínu.De La Gorce, s. 212. Náklady uhrazené královskou pokladnou se vyšplhaly na 151 780 livrů 60 sous, z toho asi třetina (46 265 livrů) padla jen na scénickou výpravu. Jednalo se o největší sumu, která byla pro Lullyho operu zaznamenána, cena o polovinu přesáhla náklady předchozí opery Atys.De La Gorce, s. 210. Jako obvykle u Lullyho oper se představení účastnil z dnešního hlediska malý, byť současníky za velký považovaný orchestr zhruba 20 hráčů, přičemž v operách tohoto období k nim pro větší efekt přistupoval značný počet hráčů přímo na scéně (v případě Isis 5 trubek, 8 fléten, 2 tenorové flétny – „dessus de flûte“ a dvoje housle – „dessus de violon“).De La Gorce, s. 211, 606–607. Orchestr se na jevišti dělil o prostor postupně s až 50-60 zpěváky (sólisty a sboristy) a přibližně čtyřiceti tanečníky a v závěrečné apoteóze účinkovalo okolo padesáti osob, což byl podle dochovaných vyobrazení pravděpodobně maximální počet, který bylo jeviště schopno pojmout.De La Gorce, s. 211, 608.
Premiéra se konala v taneční síni (salle des balles) starého zámku v Saint-Germain-en-Laye dne 5. ledna 1677.
Skandál u dvora náhled|Marie-Élisabeth (Isabelle) de Ludres Isis vyvolala u dvora skandál kvůli libretu. Již v případě Atyse se objevovaly veřejné i soukromé kritiky libretisty Philippa Quinaulta, které kulminovaly právě v době premiéry Isis. Nebylo tedy náhodou, že v jinak konvenční zápletce byly v postavě nesympatické, chorobně žárlivé Junony spatřovány rysy madame de Montespan a její rivalka, markýza de Ludres, která byla v tom čase milenkou krále Ludvíka XIV., byla rozpoznána v postavě Íó / Isis. Sám král pak byl přirozeně ztotožňován s Jupiterem, jehož pojetí také nebylo jednoznačně lichotivé (podle belgického historika Manuela Couvreura je Jupiter v Isis „karikaturou“ a „směšnou postavou“).De La Gorce, s. 218. Že byl tento výklad skutečně v oběhu, dokládá například dobová korespondence madame de Sévigné, a jak informoval Svatého otce apoštolský nuncius v Paříži, „zalíbení, které madame de Montespan v této opeře nalezla, bylo natolik malé, že ji zhlédla jen několikrát; některé situace zápletky nejen že neoceňuje, ale dokonce je shledává nepříjemnými“.
Veřejných útoků nebyli ušetřeni libretista, skladatel ani scénograf: po Paříži mimo jiné kolovala satirická píseň se slovy: „Verše Isis jsou ubohé / Lully u dvora zdechne / a Vigarani se oběsí / na jednom svých lan.“ Hlavní tíži hněvu madame de Montespan však pocítil Philippe Quinault: byl vyloučen od dvora, jeho penze byla zastavena a král mu zakázal nadále spolupracovat s Lullym.De La Gorce, s. 219. Kvůli těžké atmosféře o rok později odešla i markýza de Ludres; vítězství madame de Montespan však bylo jen velmi krátké, neboť již roku 1678 obnovil Ludvík XIV. vztah s madame de Maintenon, která madame de Montespan definitivně nahradila. V témže roce byl přijat na milost opět i Quinault – poté, co „se slzami v očích“ požádal krále veřejně o odpuštění.De La Gorce, s. 638–639.
Aféra s Isis měla ještě jednu oběť: temperamentní skladatel na hodinu propustil svého pomocného instrumentátora a dirigenta Jeana-Françoise Lallouetta, když se o něm doslechl, že se vychloubal autorstvím nejlepších kusů opery.De La Gorce, s. 223.
Charakteristika Quinaltovo libreto zpracovává námět z antické mytologie, což je typické pro tragédie lyrique. Jeho hlavním zdrojem byla epizoda z Ovidiových Proměn (paradoxně – na druhé straně však pochopitelně – s vynecháním samotné proměny titulní hrdinky v krávu). U současníků nenalezlo mnoho pochopení. Filosof a spisovatel Pierre Bayle vyjadřoval obecný názor, když v korespondenci sice chválil hudbu a provedení, ale na žádost o zaslání libreta příteli odpověděl: „Tato opera je tak nepatrnou věcí, když jí chybí divadlo a zapojení strojů, že to ani nestojí za poštovné.“ Ještě Jean Boivin při repríze roku 1717 označuje děj jako „chladný a bez akce“. Pozdější bádání si cení libreta více a známý Dictionnaire des opéras Félixe Clémenta a Pierra Laroussa vysoce oceňuje jeho poetičnost. Podle Manuela Couvreura je Isis „mytologická fraška plná podvratného a demystifikujícího humoru, předchůdkyně [ Rameauovy ] Platée“.
Pro hudební stránku opery dlouho platilo hodnocení, jak je formuloval Jean-Laurent Lecerf de La Viéville de Fresneuse: že je to „opera pro hudebníky“ (odtud pochází přízvisko opera muzikantů), mezi Lullyho operami „bezesporu nejučenější“, kterou ocení především znalci a profesionálové, ale u běžného publika má nejméně úspěchu a patří mezi nejméně oblíbené.De La Gorce, s. 628–629. Hudební věda Isis oceňuje i v současnosti: například specialista na Lullyho opery Herbert Schneider upozorňuje na prolog opery, v němž je pomocí „jemného systému úplných a částečných opakování“ dosaženo hudební jednotnosti, která „nemá ve veškeré soudobé operní tvorbě obdoby“. Přestože Isis nebyla často uváděna, zanechala její hudba značné stopy v tvorbě jiných hudebníků. Jedna z nejznámějších scén opery – sbor třesoucích se (Le Chœur des Trembleurs, sám nápad pochází z Ballet des Fêtes de Bacchus hraného na francouzském dvoře roku 1651, hudební zpracování je však originální) ve 4. dějství – inspirovala Henryho Purcella k obdobné scéně, která je nejznámějším číslem jeho Krále Artuše (1691).De La Gorce, s. 624. Proslulosti dosáhlo rovněž trio moir, které je modelem pro obdobnou scénu v Rameauově opeře Hippolyte et Aricie (1733). Dalším známým místem je Panův nářek Hélas, hélas, quel bruit (česky: Běda! Běda! Jaký šum!) ze třetího dějství, které cituje François Couperin v L'Apothéose de Lully (1724).
Inscenační historie náhled|První vydání partitury Lully od počátku chystal svou Isis uvést v Paříži v Théâtre du Palais-Royal („Académie royale de musique“); již 19. listopadu 1676 tam začaly zkoušky a trvaly až do 5. ledna 1677, tj. do premiéry v Saint-Germain-en-Laye. Opera v něm byla uvedena (až v srpnu), avšak pověst o jejím neúspěchu u dvora zapříčinila, že se nestala takovým impulsem pro provozování Lullyho děl v hlavním městě, jak si skladatel představoval; to se mu podařilo až s následující operou Bellérophon.De La Gorce, s. 210, 268–269. Isis přitom byla první opera, u níž Lully od počátku plánoval vydat partituru pro možné soukromé provozování opery. U Christopha Ballarda nechal vytisknout deset partů (4 zpěvní a 6 instrumentálních) s dedikací králi.De La Gorce, s. 613–614. Roku 1719 pak byla vydána úplná partitura.
Počet dosažených představení v Paříži však byl nízký a opera se ve svém domovském divadle dočkala jen ojedinělých repríz, a to v letech 1704, 1717 a naposledy roku 1732. I mimo Paříž se prosadila jen v omezené míře a až po Lullyho smrti: doložena jsou nastudování v Lyonu v roce 1698, v Marseille v březnu 1701 a v Dijonu roku 1729. Zato získala trvalý význam jako vůbec první opera hraná v Nizozemsku: v Amsterdamse Schouwburg měla premiéru 25. listopadu 1677, tedy ještě v roce své saintgermainské premiéry. Libreto tištěné v Řezně z roku 1683 dokládá, že Isis zde byla hrána; jedná se zřejmě o první provedení Lullyho opery v Německu.Schmidt, s. 208. Hrála se též v rezidenci bádenského markraběte v Karlsruhe a před rokem 1686 též v rezidenci braniborsko-ansbašského markraběte Johann Friedricha.
Od první třetiny 18. století se Isis na jevištích neobjevila. Její novodobou premiéru – v koncertní podobě – připravila La Simphonie du Marais pod vedením Huga Reyna, nejprve 6. července 2005 v Les Lucs-sur-Boulogne v rámci 9. festivalu barokní hudby ve Vendée, a následně 22. listopadu téhož roku v Královské opeře zámku ve Versailles (Opéra royal du château de Versailles). Toto nastudování bylo vysíláno v rozhlase a nahráno a vydáno na CD (Accord/Universal). Druhým nastudováním se stala studiová nahrávka od Les Talens Lyriques pod vedením Christopha Rousseta z roku 2019. Na scénické oživení Isis dosud čeká.
Osoby a první obsazení náhled|Jupiter navštěvuje Íó v podobě oblaku. Obraz Antonia da Correggio.