náhled|Římská pamětní mince, kterou dal vyrazit Gaius Avidius Cassius kolem roku 126 př. n. l. a připomíná Lex Cassia tabellaria z roku 137 př. n. l. Tento římský zákon nařizoval použití tajného hlasování soudních porot pro všechny procesy kromě případů zrady. Římské právo je právní systém, který se vyvinul ve starověké římské obci a postupně se rozšířil po celé Římské říši. Vývoj římského práva je velmi dlouhý, protože jeho základy sahají do obyčejového práva, které má počátek v protoitalických kulturách. Psaná podoba římského práva začíná rokem 449 př. n. l., kdy byl decemviry sepsán nejdříve zákon deseti desek, ke kterému mělo lidové shromáždění výhrady, a poté vydán upravený a doplněný Zákon dvanácti desek, a bez přerušení právní kontinuity pokračuje až do doby císaře Justiniána I., který kolem roku 530 nařídil jeho shromáždění a sepsání. V této podobě Justiniánské kodifikace se principy římského práva staly základem právního systému Byzantské říše.
Vývoj římského práva Během této dlouhé doby se ovšem měnila společenská i politická situace a objevovaly se nové problémy. Římská obec (polis) prošla velmi složitým vývojem, který začíná vládou králů v městském státě, přes nastolení republiky a její expanzi až po vytvoření supervelmoci v době císařství. Každá z těchto epoch měla jiné potřeby, na něž muselo právo reagovat.
S vývojem samozřejmě přicházela řada změn a jak se objem právních témat a jednání rozšiřoval, začalo se i římské právo dělit na několik částí, jež spolu souvisely, ale zabývaly se každá jinou oblastí a jiným druhem práva. Hranice mezi nimi nejsou ovšem ostré, nicméně celkem zřetelné a hlavně prakticky užitečné.
Obyčejové právo (Consuetudo) Podobně jako ve starověkém Řecku, vyvinul se i římský právní systém z nepsaného zvykového, resp. obyčejového práva (mos maiorum). Nejstarší zemědělské společnosti se skládaly ze samostatných a navzájem oddělených rodů (gens), kde platila neomezená autorita hlavy rodu (patria potestas), opřená o rodové náboženství.Fustel de Coulanges, Antická obec. Praha 1998 Když začaly vznikat městské obce, vznikla potřeba společného práva, které také úzce souviselo s náboženským systémem a pokládalo se za dané z vůle bohů. Proto v něm nalezneme i tresty jako je prokletí, různé druhy božích trestů atp., takže jeho prvními vykladači a soudci se stali králové a pontifikové (obětníci, obdoba kněží). Tyto nepsané a ústně tradované zákony vyjadřovaly zároveň i morální kodex tehdejší společnosti a tresty se odvíjely od místních poměrů a stavu společenství.
Společné právo obce se opíralo o „dávný obyčej“ (longa consuetudo) a „vědomí potřebnosti“ (opinio necessitatis). Stále se v něm však prolínaly dvě oblasti, totiž oblast vztahů mezi lidmi a bohy, pro niž měli Římané označení fas, a oblast vztahů mezi lidmi, označovanou jako ius. Vzhledem k praktickému založení Římanů se v dalším rozvíjela především oblast ius.
V době královské již zákony (podle pozdější tradice) vydával král (například Romulus a Numus). Říkalo se jim leges regiae (tj. královské zákony). Tyto zákony byly taktéž nepsané a jejich vykladači zůstávali kněží. Protože jich mělo být mnoho, vznikla později, v době republiky, pověst, že si pontifex maximus Papirius udělal jejich soupis se zněním některých z nich. Tato „sbírka zákonů“ byla nazvána Ius civile Papirianum. Zda králové skutečně vydávali nějaké příkazy a „zákony“, není jasné, je však pravděpodobné, že nějak zasahovali do zvykového práva. Určitě však nešlo o zákony v pozdějším chápání a téměř jistě nebyly psané. Král byl nejvyšší obětník, představitel obce vůči bohům i jiným obcím a měl i pravomoc trestat. Měl v obci velkou autoritu, ne však vlastní mocenské prostředky, takže byl stále závislý na souhlasu aristokracie.
Z rodových společností převzalo i římské právo základní představu, že otec rodu (pater familias) vládne otrokům, otec dětem a manžel své manželce. Ti nebyli osobami „vlastního práva“ (sui iuris), jejich právní postavení se odvozovalo od hlavy rodu a nebyli tedy způsobilí k právnímu jednání. Tento stav se sice pozvolna měnil, ale římské právo jej nikdy nezrušilo a ani se o to nikdo nepokoušel. Teprve v císařské době mohou i ženy mít majetek a otroka lze propustit na svobodu. Pokud se v římském právu hovoří o rovnosti, je myšlena rovnost svobodných občanů či institucí.
Právo v období republiky Po konci království (podle římské tradice roku 510 př. n. l.) se změnil nejen politický systém, ale i způsob tvorby zákonů. Již počátkem tohoto období se ustálil systém volených úředníků, tzv. prétoři, mezi nimiž platil tzv. princip kolegiality, což znamenalo, že se museli všichni dohodnout, neboť kterýkoli z úředníků mohl dnešními slovy „vetovat“, na čem se neshodli (ius intercessionis).
Když se rodová společnost rozpadla, přibývalo svobodných „plebejců“, kteří do žádného rodu nepatřili a tedy žádali, aby se zákony napsaly a mohli se s nimi seznámit všichni. To vedlo ke vzniku Zákona dvanácti desek (Lex XII (duodecim) tabularum; 449 př. n. l.), což je počátek psaného římského práva.Český překlad J. Kincl, Texty ke studiu dějin státu a práva. Praha 1977, str. 50–77. Velmi stručný text, vytesaný do kamene, se zachoval jen v citátech, takže jsme odkázáni na rekonstrukce. Obsahuje jen zásady a sporné body, nicméně je to první zákoník, který se neodvolává na božské autority a dokonce přímo předpokládá, že se bude měnit (novelizovat). Týká se práva soukromého (hmotného i procesního) i trestního. Vychází ze zásady rovnosti občanů, nedotknutelnosti majetku a dědictví v mužské linii. Věřitel dostával moc nad dlužníkem (jež se časem zmírnila), vyšetřování i případný výkon trestu musel provést sám.
Po sepsání tohoto zákona lidová shromáždění téměř přestala do tvorby zákonů zasahovat, jimi přijaté zákony (leges) neměly na právo téměř žádný vliv. Zákony nejčastěji vznikaly z činnosti úřadů bez legislativních kompetencí. Tyto zákony rozvíjely Zákon dvanácti desek a reagovaly na nové situace. Nejaktivnější byli pontifikové, jejichž vyhlášky (spíše normy) daly základ pozdějšímu ius civile. Zhruba 150–200 let po vydání Zákona dvanácti desek se hybnou silou římského práva stala pontifikální interpretace a komiciální legislativa.
Roku 367 př. n. l. (podle římské tradice) byl založen magistrát (úřad) městského praetora, který zlomil moc pontifiků a postupně se praetoři stali nejvyššími muži soudní moci (jež se ovšem chápala jinak než dnes) a mohli např. povolit konání pře, aniž se opírala o civilní právo. Praetor měl významný vliv na vývoj soukromého práva v Římě a zcela ovlivňoval první fázi soudního řízení tzv. ius in iure. Pokud to považoval za vhodné, mohl ius civile opravit nebo doplnit o vlastní normu. I pro praetory platilo ius intercessionis, které zabraňovalo mimořádným excesům. Praetoři nebyli soudci, ale zaručovali právní ochranu podle Zákona dvanácti desek a zvykového práva i správný průběh procesu. V trestním soudnictví senát praetorům nařizoval sledovat některé spory (quaestiones extra ordinem). Ve 2. století př. n. l. byly založeny quaestiones perpetuae, tj. stálé soudní dvory, kde působili ve funkci předsedy.
Praetoři byli voleni centurijním sněmem a za císařství senátem, a to vždy na jeden rok; po zvolení vydal praetorský edikt, tj. jakési závazné prohlášení, kde stručně definoval, jak bude svého úřadu užívat. Tyto edikty na sebe postupně začaly navazovat, protože praetoři logicky používali ty části, které se v minulých obdobích osvědčily. To nakonec vedlo k vytvoření souborů nových norem – ius praetorium (právo praetorské). S činností městských praetorů souvisela i činnost praetorů kurulských, kteří se starali o tržiště, tj. nákup, prodej a kvalitu zboží. Původně byl praetor jeden, za císaře Augusta jich bylo dvanáct a po omezení jejich moci dokonce osmnáct.
Protože ve městě přibývalo cizinců, rozvíjel se zahraniční obchod atd., vznikl patrně někdy po roce 250 př. n. l. i úřad praetora cizineckého (praetor peregrinus). Protože dříve bylo v této oblasti jen zvykové právo, cizinečtí praetoři vlastně tvořili právo nazvané ius gentium. Na tvorbě tohoto práva se dále podíleli místodržící jednotlivých římských provincií, kteří vydávali edictum provinciale.
Roku 304 př. n. l. sepsal (snad na pokyn právníka Appia Claudia Caeca) písař Gnaeus Flavius sbírku, kde vysvětluje situace, plynoucí z kompetence pontifiků. Roku 286 př. n. l. vyšel zásadní zákon lex Aquilia, který lze pokládat za základ přečinového práva. A konečně roku 254 př. n. l. se nejvyšším pontifikem (pontifex maximus) stal Tiberius Coruncanius, který umožnil přístup veřejnosti na porady pontifiků. Tím pontifikové zcela ztratili kontrolu nad světským právem (ius) a stali se autoritami pouze v právu božském (fas). Prakticky od tohoto roku mohl u soudu vystupovat každý Říman. Toho využili především politici a lidé z lepších vrstev, tím začíná v římském právu období označované jako klasické.
Právo za vlády císařů Po zániku republiky se radikálním způsobem změnilo rozložení právní moci: volené orgány vyjma praetorů přišly o pravomoc zasahovat (vetovat). Senátu zůstalo právo vydávat zákony, ale z toho se stalo jen pro forma potvrzování císařových návrhů a ve 3. století mu byla i tato moc odebrána. Nejdéle svoji moc udrželi praetoři, ale i ta byla postupně omezována a za vlády císaře Hadriána byli z tvorby zákonů vyloučeni zákonem Edictum perpetuum Hadriani, který sestavil Salvius Julianus; ten byl závazný pro další činnost magistrátů.
Prakticky jediným zákonodárstvím se stala principia, tj. nařízení císařů. Císař se zároveň stal nejvyšším soudcem, takže mohl zasáhnout do jakéhokoliv sporu, buď přímo, nebo tak, že nařídil úředníkovi, jak má postupovat. Tyto císařské pravomoci byly zpočátku pouze součást jeho úřadu, tzn. že mu toto právo bylo pouze svěřeno. Později se toto právo stalo součástí jeho „božství“, takže pak zákony nevydával z moci úřadu, ale ze své vlastní moci a schopnosti. To císaře postavilo výše než zákon, neboť on byl principem zákona.
Kolem roku 300 došlo k velkým změnám. Vláda se změnila na dominát (což byla prakticky samovláda císaře) a ediktem milánským bylo zrovnoprávněno křesťanství. Následoval úpadek práva i právnické literatury, proto hovoříme o tzv. vulgarizaci práva.
Jediným zdrojem práva se staly leges generales, tj. císařská nařízení, která platila, jakmile byla publikována, tzn. zákon byl oznámen senátu nebo vydán ve formě ediktu. Po rozdělení říše na dvě části stačilo oznámení v jedné části říše. Teprve od roku 429 bylo potřeba oznámení v obou částech. Těchto nařízení bylo velké množství, mají nízkou právní kvalitu, netvoří smysluplný kompaktní celek a chybí jim jasné cíle. Právní věda přestala právo rozvíjet a vymizela. Právě z těchto důvodů vznikla potřeba právo kodifikovat. Kodifikací se rozumí jednak snaha sebrat a shrnout právní předpisy vydané císařem a jednak snaha vytvořit rozumné výtahy z klasických právníků. Takto vznikl Codex Theodosianus, který uspořádal císařské leges generales od Konstantina, ačkoliv měl původně výrazně vyšší ambice. Z něho nicméně až do 11. století čerpala své znalosti o římském právu celá západní Evropa.
Roku 534 byl vydán Codex Iustinianus repetitae praelectieonis (známější pod středověkým názvem Corpus iuris civilis (CIC), tzn. soubor občanského práva). V krátké době pak Justinián vydal ještě několik většinou řecky psaných sbírek, novellae leges, později jako Novellae připojených k CIC. Tento kodex ovlivnil Byzantské i evropské právo a byl základem středověké recepce římského práva.
Systém římského politického práva Ústavní právo Říma nikdy nebylo kodifikováno, ani vědecky zpracováno římskými právníky. Proto ho známe pouze z historických dokladů a především z politické praxe.
Uspořádání společnosti