Boris Nikolajevič Jelcin ( , 1. února 1931, Butka – 23. dubna 2007 Moskva) byl ruský politik. Působil jako první prezident Ruské federace, který tuto funkci zastával v letech 1991 až 1999. V roce 1991 byl zvolen prvním a zároveň i též posledním prezidentem RSFSR; jeho úřad měl tvořit určitou protiváhu prezidentovi Sovětského svazu.
Za prezidentství Borise Jelcina došlo k přechodu z plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku i k liberalizaci a demokratizaci Ruské federace. Nicméně Jelcinovo prezidentství bylo taktéž spojováno s neúspěšnou válkou v Čečensku, finanční a politickou nestabilitou, nárůstem kriminality a korupčními kauzami členů vlády, prezidentské administrativy nebo i samotné Jelcinovy rodiny.
Mládí vlevo|náhled|upright=0.85|Mladý Jelcin (1940, druhý zleva) Narodil se 1. února 1931 ve Sverdlovské oblasti. Jeho otec Nikola Jelcin byl odsouzen za protisovětskou agitaci k nuceným pracím v gulagu; jeho matka byla švadlena. Jelcin vystudoval Puškinovu střední školu v Bereznikách. I přes problémy s učiteli a otcem nakonec toto desetileté vzdělání dokončil. Jelcin přišel o dva prsty, když se s kamarády pokoušel rozebrat granát, který ukradl ve skladech Rudé armády.
Vyšší vzdělání získal až na Uralské technické univerzitě ve Sverdlovsku, oboru stavitelství. Téma jeho diplomové práce bylo „Televizní věž“.
Od prací různých stavbyvedoucích a inženýrů se postupně propracoval až k vyšším funkcím v Komunistické straně Sovětského svazu.
Člen KSSS Členem Komunistické strany Sovětského svazu byl od roku 1961 do roku 1990. V roce 1968 začal pracovat v komunistické státní správě. V roce 1977 se stal lídrem KSSS ve Sverdlovsku, v témže roce nechal zbořit Ipaťjevův dům, ve kterém byl v roce 1918 popraven car Mikuláš II. Alexandrovič se svou rodinou.
Od 24. 12. 1985 zastával funkci předsedy KSSS v Moskvě, kterou získal díky Michailu Gorbačovovi a Jegoru Ligačovovi. Kvůli sporům s Gorbačovem a Ligačovem byl v roce 1987 sesazen ze všech vysokých funkcí. Po zbavení funkce předsedy KSSS v Moskvě (11. 11. téhož roku) se pokusil spáchat sebevraždu.
Prezident Ruské sovětské federativní socialistické republiky V březnu 1989 se Jelcin dostal na volební kandidátku tzv. Kongresu lidových zástupců v Moskvě, když v poslední chvíli odstoupil jeden ze dvou předem vybraných kandidátů KSSS, kosmonaut Georgij Grečko. Jelcin zvítězil nad druhým kandidátem poměrem 89:7 a byl zvolen jako delegát za oblast Moskvy. Spolu s dalšími pro-demokratickými poslanci (Sacharov, Afanasjev, Starovojtova, Murašev, Sobčak, Popov, ad.) byl členem menšinového tzv. Meziregionálního sdružení poslanců Kongresu, které svou morální a intelektuální autoritou zcela změnilo dosavadní systém.Vladimir Kara-Murza, The Soviet Union had a competitive election 30 years ago. Russians are still fighting for one, Washington Post Global Opinions, 27.3.2019
V květnu roku 1990 byl vybrán za předsedu Prezídia Nejvyššího sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky. V červenci 1990 vystoupil z KSSS.
12. června 1991 zvítězil s podílem 57 % hlasů v demokratických prezidentských volbách Ruské republiky. Ve své kampani kritizoval zejména autoritářský systém vlády. Jeho kampaň však opomněla téma nastartování tržního hospodářství v Rusku. Boris Jelcin byl zvolen 12. června 1991 v prezidentských volbách RSFSR. 10. července složil přísahu a stal se prezidentem.
Srpnový puč
vlevo|náhled|Boris Jelcin 22. srpna 1991 Spor mezi konzervativní a proreformní frakcí komunistické strany začal již v červenci 1991. 26. července skupina konzervativních vysokých funkcionářů KPSS vydalo v deníku Sovětskaja Pravda článek, ve kterém vyzvala k tvrdé reakci proti nynějšímu vedení. Jelcin, jako zastánce reforem, se setkal s kazachstánským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem a diskutovali o nahrazení konzervativního křídla ve vedení, jejich nahrazení liberálnějšími osobnostmi a vytvoření nové proreformní vlády s Nazarbajevem v čele.
Když konzervativní křídlo komunistické strany pod vedením Vladimira Krjučkova provedlo 18. srpna 1991 puč proti Michailu Gorbačovovi; ten byl uvězněn na Krymu. Poté co byl Michail Gorbačov uvězněn na Krymu a pučisté se pokoušeli získat moc, vedl Boris Jelcin odpor vůči spiklencům. Již první den převratu vystoupil před Bílým domem a pronesl projev na tanku, který mu vypůjčil generál Gračov, před skupinou podporovatelů Gorbačova. Bílý dům se stal centrem odporu proti puči a Jelcin hlavní osobou odporu.
Přestože byla Gorbačovova pozice zachována, ztratil téměř veškerou moc. Ruská vláda převzala veškerou kontrolu nad Sovětským svazem. V listopadu 1991 zakázal Komunistickou stranu v celé Ruské sovětské federativní socialistické republice.
Pád Sovětského svazu I když se Gorbačov stále snažili o vytvoření unie států při jednáních v prezidentské rezidenci Novo-Ogarjovo, Jelcinův postoj se začal postupně měnit. Ačkoliv byl ze začátku příznivcem konfederace postsovětských států, 25. listopadu odmítl smlouvu o konfederaci podepsat. V listopadu ještě většina představitelů sovětských republik oznámila, že k podepsání dojde v prosinci a Gorbačov veřejnost ujistil, že se to opravdu stane. náhled|Boris Jelcin (vpravo), Stanislav Šuškevič (uprostřed) a Leonid Kravčuk (vlevo) při podpisu Bělověžské dohody1. prosince 1991 se na území Ukrajiny konalo referendum se zněním „Podporujete zákon o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny?“ Tento zákon byl přijat již 24. srpna 1991 Nejvyšší radou Ukrajinské SSR. Jelcin podpořil snahu Ukrajiny získat nezávislost. O týden později, 8. prosince 1991, se Jelcin, bez vědomí Gorbačova, setkal s ukrajinským prezidentem Leonidem Kravčukem a vůdcem Běloruska Stanislavem Šuškevičem. Byla podepsána takzvaná Bělověžská dohoda, kde se státníci společně se dohodli na podobě rozpadu Sovětského svazu, jenž byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Bělověžská dohoda de facto ukončila existenci Sovětského svazu. Podle Gorbačova byly celou dobu tyto plány uchovány v tajnosti a mělo se jednat o puč proti němu.
Vznik Společenství nezávislých států byl ještě stvrzen většinou vedoucích představiteli bývalých sovětských republik 21. prosince podepsáním Almaatského protokolu. Mezi Běloruskem, Kazachstánem, Ruskem a Ukrajinou byla ještě podepsána samostatná smlouva „O vzájemných opatřeních týkajících se jaderných zbraní.“
24. prosince Ruská federace převzala sovětské křeslo v OSN. Den poté prezident Gorbačov abdikoval a Sovětský svaz přestal 26. prosince 1991 oficiálně existovat.
Prezident Ruské federace
První období
Přechod na tržní hospodářství a privatizace Po rozpadu Sovětského svazu se hlavní politickou prioritou stalo urychlení ekonomické restrukturalizace a masivní privatizace státního podnikání. Boris Jelcin se chopil této problematiky a zahájil procesy privatizace a liberalizace trhu. Konkrétní provedení těchto změn bylo však občany vnímáno značně negativně.
Zpočátku se Jelcin rozhodoval jestli k transformaci ekonomiky použije program 500 dní Grigorije Javlinského, prosazujícího postupnou privatizaci, nebo vsadí na plán Jegora Gajdara a takzvané skupiny leningradských ekonomů, kteří prosazovali rychlý a radikální přechod. Nakonec byl vybrán radikální přechod na tržní ekonomiku. A to hlavně z důvodů, že program 500 dní předpokládal společný přechod na tržní ekonomiku na celém území Sovětského svazu, nebyla vytvořena ekonomická unie mezi postsovětskými jak Javlinskij navrhoval i vyjednával a Javlinskij po podepsání Bělověžské dohody odmítl v Jelcinově vládě působit. Taktéž výběr programu ovlivnil fakt, že Jelcin potřeboval rychlé řešení, jelikož pomalé reformy by mohly ztratit dynamiku a podporu veřejnosti, což by mohlo vést k návratu komunistické strany do vedení země. Někteří politologové a politici však obvinili Javlinského, že jeho odmítnutí vstupu do vlády bylo účelové, jelikož by program 500 dní nemusel vést k příznivým výsledkům a Javlinskij nechtěl být tím, na koho odpovědnost z neúspěchu padne.
Takzvaný program reforem Gajdar-Jelcin začal působit v lednu 1992. Na konci ledna 1992 vydal prezident Jelcin dekret o volném trhu. Cílem bylo rozvíjet spotřebitelský trh, stimulovat konkurenci, překonat monopoly v oblasti maloobchodu a vytvořit podmínky pro rychlý rozvoj obchodní a zprostředkovatelské sítě. Výsledkem počátečních reforem bylo, že zásoby komodit, které v lednu klesly na méně než polovinu úrovně z prosince 1990, vzrostly do června 1992 na 75 % této úrovně. Deregulace cen však způsobila nárůst cen o 245% jen v lednu. Do roku 1993 se roční míra snížila na 240%.
Jelcin taktéž přizval do svého ekonomického týmu amerického ekonoma Jeffreyho Sachse, který měl již zkušenosti pomáhal s ekonomickými reformami v Polsku a Bolívii. Sachs, stejně jako Mezinárodní měnový fond, doporučily provedení takzvané šokové terapie k vybudování tržního hospodářství v Rusku. Nicméně se Sachsovi nepodařilo prosadit téměř nic a selhala i jeho snaha o vybudování stabilizačního fondu. Sachs se později vyjádřil o reformách negativně a obvinil reformátory z korupce:
Ve snaze omezit hyperinflaci způsobenou nekontrolovanými emisemi rublů v posledních sovětských letech vláda zahájila nepopulární opatření, jako jsou vážné škrty ve veřejných výdajích, ukončení subvencování maloobchodních cen a zavedení daně z přidané hodnoty. náhled|Místopředseda vlády Anatolij Čubajs s předsedou MMF Michelem Camdessusem |vlevo1. června 1992 jmenoval Jelcin jako místopředsedu vlády pro hospodářskou a finanční politiku Anatolije Čubajse. 15. června pak jmenoval prezident Jelcin Jegora Gajdara, autora tržních reforem, premiérem Ruské federace.
Někteří politici se okamžitě od jeho programu distancovali. Vláda se rozdělila na dva tábory, na příznivce rychlých změn a opozici. Obě skupiny se navzájem začaly obviňovat z korupce.
V prosinci předložil Jelcin Gajdarovu vládu ke schválení Kongresu lidových poslanců. Ten vládu Jegora Gajdara neschválil. Proto Jelcin nominoval na post premiéra Viktora Černomyrdina, ve které Gajdar zůstal jako ministr financí.
Viceprezident Alexandr Ruckoj, který vedl protikorupční komisi, obvinil Jelcinovy blízké spolupracovníky z korupce. 45 z 51 oznámených obvinění se ukázala být pravdivými. Jelcin reagoval zrušením úřadu viceprezidenta.
Významnou událostí se stala privatizace, jejíž hlavní fáze probíhala mezi 1992 až 1996. Reformátoři se inspirovali mechanismem kuponové privatizace, která již byl dříve zaveden v Československu. Aby se privatizační děj stal masovým, bylo umožněno si za malý poplatek koupit privatizační poukázky, které mohl použít v privatizačních aukcích. Nominální cena poukázky byla 10 000 rublů, v průběhu kupónové privatizace klesla na 4000 rublů a následně se vrátila k deseti tisícům rublů. Průměrná měsíční mzda v tu dobu kvůli inflaci rostla: v roce 1992 byla 6 000 rublů, v roce 1993 58 700. Podniky byly v kupónové privatizaci prodány za poměrně nízké ceny.
Válka v Podněstří
Po rozpadu Sovětského svazu zůstala 14. armáda na území Podněstří. Podněstří, jež Moldavsko považuje za své území, se dostalo s Moldavskem do války. Ministr obrany Gračov jmenoval velitelem 14. armády generála Alexandra Lebedě. Lebeď měl za úkol nevměšovat se do konfliktu. Nicméně Lebeď, po útoku moldavských vojsk na území Podněstří, rozkázal ruským jednotkám opětovat palbu. Lebeď tím porušil Gračovův rozkaz a zatáhl Ruskou federaci do války. Moldavsko apelovalo na Radu bezpečnosti OSN, aby zahájilo okamžité svolání kvůli „otevřené agresi Ruska proti Moldavsku.“ Boris Jelcin se okamžitě snažil situaci řešit. 9. července 1992 v Helsinkách podepsali prezidenti Ruska, Rumunska a Moldavska v Podněstří dohodu o příměří. Příměří bylo však dosaženo až o devět dní později. I přes to 19. července bylo ze strany Moldavska příměří porušeno. 21. července 1992 podepsali prezident Moldavska Mircea Snegur a Boris Jelcin v Moskvě dohodu o zásadách mírového urovnání. Ačkoliv Gračov chtěl Lebedě soudit za porušení rozkazu a zatáhnutí Ruské federace do války, prezident Jelcin tomu zabránil.
Politická krize