náhled|Mingská válečná džunka, kresba z Čeng Žuo-ceng: Ilustrovaná kniha pobřežní obrany (Čchou-chaj tchu-pien), 1562 Piráti wo-kchou v éře Ťia-ťing (1522–1567) byli závažným problémem, jejich útoky několik desetiletí pustošily pobřeží jihovýchodních provincií čínské říše Ming, zejména Če-ťiangu, Fu-ťienu a Kuang-tungu. Čínské označení wo-kchou, doslova „japonští bandité“, se původně vztahovalo na piráty japonského původu a za vlády císaře Ťia-ťinga bylo používáno pro piráty obecně, ačkoliv velká většina z nich byli Číňané.
Pirátské útoky a násilnosti s nimi spojené začaly růst ve 20. letech 16. století, na což mingské úřady reagovaly zpřísněním zákonů bránících soukromému obchodu se zámořím. Staly se vážným problémem ve 40. letech, vrcholu dosáhly v 50. letech a postupně byly potlačeny během 60. let, zejména po roce 1567, kdy nový mingský císař Lung-čching svolil k uvolnění zákonů namířených proti námořnímu obchodu se zahraničím.
Mingská politika zakázaného moře Základem politiky „zakázaného moře“ vyhlášené roku 1371 vládou čínské říše Ming byl zákaz nelicencovaného soukromého námořního obchodu se zahraničím. Cílem tohoto opatření byla stabilizace společnosti v duchu konfuciánských ideálů.
Iniciátorem zavedení zákazu byl první mingský císař Chung-wu (1368–1398). Po desetiletích ničivých válek (povstání rudých turbanů) se snažil obnovit řád a stabilitu ve společnosti, kterou se snažil založit na konfuciánských ctnostech. Jeho ideálem byla jednoduchá společnost založená na zemědělství, s nepočetným státním aparátem vybírajícím daně v naturáliích. Obchodníky, s jejich touhou po zisku, vnímal jako rozkladný element. Zahraniční obchod byl extrémně výnosný,Li, s. 34. a pro Chung-wuovo vidění společnosti tedy i vysoce nebezpečný. Proto jej omezil systémem licencí; úplný zákaz vývozu platil pro koně, zbraně, výrobky ze železa a mědi (zejména mince). Státem kontrolovanou tributární výměnu se zámořím soustředil do tří přístavů – Ning-po, Čchüan-čou a Kantonu. Na 60 % objemu tributu tvořilo státní zboží, zbytek zaplnili soukromníci, kteří získali licence.Li, s. 52. Úřady určovaly druhy zboží, jeho množství i ceny.Li, s. 50. Svým poddaným císař zakazoval bez povolení vyplouvat na moře a stýkat se s cizinci. Zákazy byly zopakovány po deseti letech, roku 1381, a znovu v letech 1384, 1390, 1394 a 1397. Opakování zákazů svědčí o nízké míře jejich účinnosti.
Výměna zboží ze zahraničím se poté děla třemi způsoby: tribut přinášený zahraničními vyslanci s vyjádřením formální podřízenosti, který mingský císař oplácel dary v adekvátní nebo vyšší hodnotě; prodej zboží přivezeného příchozími vyslanci, prováděný pod státním dozorem prostřednictvím licencovaných agentů (ja-chang); ilegální obchod. Zprostředkovatelé ja-chang leckdy zneužívali své postavení a zahraniční obchodníci se proto stahovali k černému trhu, čímž sílily aktivity pašeráků a pirátů zvaných wo-kchou. Se soupeřením obchodních skupin a vládní represí rostla i násilnost obchodu.Lim, s. 8.
Po dočasném vzestupu tributárního obchodu za vlády císařů Jung-le (1402–1424) a Süan-te (1425–1435) další panovníci oficiální styky se zahraničím omezili. Přitom relativní klid na moři mezi léty 1392–1521 vedl k úpadku pobřežní obrany, zchátrání opevnění a rozpadu vojsk.Lim, s. 6. V důsledku rozpadu systému vojenských rolníků klesl stav vojenských jednotek v pobřežních provinciích na polovinu, ve Fu-ťienu na pětinu, a někdy i méně. V provinciích Če-ťiang a Fu-ťien bylo součástí politiky „zakázaného moře“ registrování bezzemků a lidí žijících „na lodích“ jako vojenských domácností a jejich přesídlení do vojenských posádek; přesídleni byli i obyvatelé pobřežních ostrovů. Pak zůstaly pobřežní ostrovy neobydlené, ale i nestřežené,Lim, s. 5. což ještě více oslabilo pobřežní obranu a dalo pašerákům prostor k umístění základen.
Poměry ve vládě Mingský vládní systém předpokládal u otázek přesahujících kompetence jednoho resortu konzultace mezi vysokými úředníky. Císař Ťia-ťing politické debaty ještě více podporoval a povzbuzoval úředníky k vyjádření a zdůrazňoval, že významná rozhodnutí musí být prodiskutována dvorem.Li, s. 101. Úředníci systém meziresortních konzultací a debat využívali k diskuzím, budování sítí podpory, lobbování, vytlačování odpůrců z pozic a někdy i sabotování jejich politik.
Od konce 15. století jihovýchodní Čína, zejména v oblasti Ťiang-nan na dolním toku Jang-c’-ťiang, zažívala rozvoj, který se vyznačoval demografickým růstem, rozmachem komunikačních sítí a komercionalizace i rozvojem kritického myšlení.Lim, s. 4. Objevila se tak sociální základna pro alternativní přístup k politickým otázkám. S příchodem úředníků vzešlých z prostředí sympatizujícího s obchodem se rozvinuly debaty o vhodnosti a smysluplnosti dosavadní protiobchodní politiky.Li, s. 102.
Za Ťia-ťinga byla proto vláda politicky rozdělena. O povolení zahraničního obchodu se svářily dvě skupiny úředníků a generálů – proobchodní skupina varující před nákladnými boji a snažící se legalizací námořního zahraničního obchodu odstranit příčiny konfliktu; na druhé straně stáli reprezentanti konzervativních pozemkových vlastníků, podporující zákazy a považující válku za nevyhnutelnou v zájmu bezpečnosti a stability země.Li, s. 100.
20. a 30. léta 16. století Ve 20. a 30. letech bandy pirátů útočily na pobřeží od Če-ťiangu po Kuang-tung. Ťia-ťingův režim reagoval opakovanými zákazy soukromého námořního obchodu a dospěl až k zákazu stavby dvou (a více) stěžňových lodí.Lim, s. 10. Prosazovat zákazy se nedařilo. Místní vojenské posádky pirátům vesměs nekladly vážnější odpor, vojáci měli špatný výcvik i disciplínu, (dědiční) důstojníci neměli bojové zkušenosti a naopak byli zapojeni do ilegálního obchodu.
Zámořský obchod, třebaže ilegální, byl součástí ekonomiky pobřežních oblastí. Do 30. let 16. století ho sponzorovala a nepřímo ovládala ťiangnanská džentry a zejména chuejčouští obchodníci, kteří do námořního obchodu s Japonskem investovali zisky z obchodu se solí. Nicméně kvůli silné přítomnosti státu v Ťiang-nanu muselo být centrum obchodu umístěno mimo něj, na relativně blízký ostrov Šuang-jü v čeťiangském souostroví Čou-šan.Ho, s. 79. Účast džentry (místních majetných a vlivných rodin) na obchodu vedla k jeho toleranci úřady, které příkazy z Pekingu vesměs prostě ignorovaly a pašování přehlížely.Geiss, s. 493. Proto když se roku 1534 podařilo v bitvě porazit velitele více než padesáti pirátských lodí, místní úředníci navrhli pro zajaté piráty tak nízké tresty, že císař považoval za nutné nařídit revizi případu emisary vyslanými z Pekingu. V jiných případech hlášení inspektorů vysílaných z Pekingu zůstávala bez odezvy, mimo jiné i kvůli velkému sekretáři Čang Cchungovi (v úřadě mezi léty 1527–1535), který pocházel z Če-ťiangu a ve vládě blokoval návrhy na řešení.
Jedním z důvodů násilností udávaných soudobými komentátory bylo chování čínských obchodníků a vlivných rodin pobřežních provincií, občas se totiž nehlásili ke svým dluhům před japonskými obchodními partnery. Těm pak nezbylo než je vymáhat silou. K pirátům se také přidávalo obyvatelstvo pobřeží, zbavené vládními zákazy zdrojů obživy. Přes oficiální pojmenování pirátů wo-kchou, „japonští bandité“, byla Japonců mezi piráty sotva desetina. Tajemník ministerstva trestů Tchang Šu (1497–1574, pocházel z čeťiangské prefektury Chu-čou) situaci popsal slovy:Lim, s. 11.
Přesto konzervativci ve vládě a úřadech trvali na striktním dodržování zákazů ve víře, že se tak vyřeší problémy. Obchod měli za destabilizační jev přinášející jen okrajové komodity, jako koření a vzácná dřeva, ale vyvážející hodnotné zboží, ohrožující bezpečnost nekontrolovanými a nedaněnými zisky i eventuálním exportem zbraní s hrozbou jejich použití proti Číně. Vesměs považovali zajištění bezpečnosti země za důležitější než záležitosti zisku.Lim, s. 12.
Navzdory snahám konzervativců však námořní obchodní výměna ve druhé třetině 16. století výrazně rostla. Mingský stát totiž během 15. a 16. století z nedostatku jiných alternativ postupně přecházel k platbám daní ve stříbře,Ho, s. 77. současně však váhal s povolováním těžby ze strachu, že se soukromníkům dostane nepřiměřeně velké bohatství a stát by nebyl schopen zajistit dovoz stříbra prostřednictvím tributního systému.Ho, s. 78. Vysoce ziskový dovoz stříbra se proto stal záležitostí pašeráků.
Obchod s Japonskem v první třetině 16. století Obchod mingské Číny s Japonskem v Ning-po probíhal v 15. století v rámci oficiálních tributárních vztahů klidně, dokud roku 1496 Japonci při návratu z Pekingu nezabili několik lidí. Mingská vláda poté zredukovala velikost japonských delegací ze 400 na 50 účastníků. Tři japonské rody vysílající své zástupce do Číny – Hosokawa, Óuči a Ise poté ostře soupeřily o místa v misích.Geiss, s. 491.
Roku 1523 se na další výpravě zástupci rodů Óuči a Hosokawa v Ning-po dostali do sporu, který vyústil v ozbrojené srážky a poničení města. Císař Ťia-ťing však nereagoval, protože úředníci kritizující neschopnost místních zodpovědných osob mu současně oponovali ve sporu o obřady. Až roku 1527 byla Japoncům určena frekvence misí jednou za deset let, se třemi loděmi a stem lidí, žádnými vojáky. O dva roky později byl zrušen Námořní obchodní úřad v Ning-po, přičemž jeho povinnosti převzal eunušský vojenský velitel v Če-ťiangu.
Ve 30. letech 16. století byla v Japonsku objevena nová naleziště stříbra a zavedeny nové čínské metody těžby. V Japonsku byla silná poptávka po čínském zboží, zejména hedvábí, a nyní země získala dostatek kupní síly na to, aby si ho mohla dovolit.Glahn, s. 116. Malé a zřídkavé tributní mise byly pro náhle rostoucí objem obchodu nepostačující. Nepřijímaní čínskými úřady, Japonci se pokusili získat čínské zboží přes Koreu, do níž koncem 30. let 16. století jejich lodě se stříbrem připluly s úmyslem nakupovat čínské zboží. Korejská vláda, v obavě ze vzestupu cen, zareagovala roku 1539 zákazem jejich přijímání.Glahn, s. 115.
Obchodování se stříbrem se proto chopili pašeráci. Japonské velké rody nebyly schopny si udržet kontrolu nad obchodem, a tak ve 30. – 40. letech 16. století k čínským břehům volně připlouvaly malé flotily z Japonska nelegálně obchodující s čínskými soukromníky na pobřežních ostrůvcích.Geiss, s. 492. Stříbro plynulo do Číny výměnou za hedvábí, porcelán a mince. Současně se tributní systém zhroutil – když roku 1539, poprvé od roku 1523, připluli z Japonska vyslanci, byli pod přísným dohledem a bez možnosti obchodu. Další mise roku 1544 byla odmítnuta jako příliš brzká (po pěti místo deseti letech). Japonci proto od roku 1545 obchodovali na Šuang-jü každoročně a v rostoucích počtech.
Kuang-tung v první polovině 16. století
V provincii Kuang-tung už roku 1509 vláda povolila námořní obchod mimo tributní styky, a to pod dozorem provinčních úřadů, nikoliv námořních obchodních úřadů (š’-po-š’).Lim, s. 14. Tamní úřady poté přijímaly všechny cizí lodě, jak přijížděly, přičemž k dohledu nad nimi zřídily nová místa výběru daní. Roku 1514 byl z bezpečnostních důvodů obchod opět omezen. Nicméně mizerný stav provinčních financí a nedostatek koření přiměl vládu (na žádost Wu Tching-ťüa, komisaře zprava kuangtungského provinčního úřadu)Lim, s. 18. roku 1517 obchod opět povolit. Po konfliktu s Portugalci roku 1521, a uzavření š’-po-š’ roku 1523, opět nastoupila omezení. Roku 1530 Lin Fu, velký koordinátor pro Kuang-tung a Kuang-si, požádal vládu o obnovení netributního zdaněného obchodu.Lim, s. 15. Vláda souhlasila. V Kuang-tungu byly proto nájezdy pirátů wo-kchou mnohem méně časté a bez problémů potlačené armádou a domobranou, přičemž útočníci zpravidla přicházeli ze severu, z Fu-ťienu.Lim, s. 16.