náhled|Numaga, náčelník Paiutů v době války v roce 1860 náhled|vpravo|Rytina z roku 1857 zobrazující nemocného indiána v péči domorodého léčitele náhled|vpravo|Dobová ilustrace tzv. masakru na Washitě (1868) – 7. kavalérie proti Čejenům; americké indiánské války.

Určení vývoje počtu domorodých obyvatel Ameriky v období před a po Kolumbově objevitelské výpravě z roku 1492 se ukázalo jako obtížně stanovitelné. Odborníci přitom vycházejí z archeologických nálezů a písemných záznamů osadníků z tzv. starého světa. Většina autorů, kteří působili na konci 19. století, odhadovala předkolumbovskou populaci na 10 milionů; koncem 20. století upřednostňovala většina autorů střední odhad ve výši asi 50 milionů, ovšem někteří historici hovoří až o 100 a více milionech. Kontakt s novým světem vedl k evropské kolonizaci Ameriky, během níž se v novém světě nakonec usadily miliony imigrantů ze starého světa.

Počet afrického a eurasijského obyvatelstva v Americe stabilně narůstal, zatímco počet původních obyvatel klesal. Euroasijská onemocnění, jako je chřipka, dýmějový mor nebo plicní mor, zdevastovala domorodé Američany, kteří vůči nim nebyli imunní. Konflikty a otevřená válka s nově příchozími ze západní Evropy i s ostatními indiánskými kmeny rovněž přispěly k úbytku obyvatelstva a narušení tradiční společnosti. Rozsah a příčiny poklesu jsou již dlouhou dobu předmětem akademické debaty, která zahrnuje i označení těchto událostí za genocidu.

Historie

náhled|Útok kanadských Indiánů na Deerfield v roce 1704 (Kresba z roku 1900) náhled|Indiánský útok na osadníky ve Virginii v březnu 1622

Když v roce 1492 připlul do Ameriky Kryštof Kolumbus, žilo podle odhadů historiků na území dnešních Spojených států asi 4-10 milionů původních obyvatel. Tento počet klesl do roku 1900 na méně než 300 tisíc. Podle aktivistů z organizace United to End Genocide, evropská expanze do Severní Ameriky způsobila zánik tradiční kultury a způsobu života většiny indiánských kmenů. Markéta Křížová uvádí, že rozklad indiánských civilizací byl složitý historický proces, způsobený mnoha faktory, tedy nejen expanzí Evropanů, ale i vzájemnými konflikty indiánských kmenů, epidemiemi chorob a klimatickými faktory. Řada velkých civilizací Ameriky, např. mayská civilizace klasického období, v Severní Americe civilizace Anasaziů nebo Mississippská kultura s městskými centry (Cahokia), zanikla dávno před příchodem Evropanů.

Příčinou úmrtí 90% severoamerických indiánů v průběhu evropské kolonizace byly infekční nemoci, případně vyčerpání a podvýživa (např. během nucených přesunů do rezervací), méně než 10% z nich zemřelo násilnou smrtí v důsledku válek a masakrů.Thorton 1987, s. 104 Na území Severní Ameriky jsou zaznamenány nejméně dva případy, kdy byli indiáni úmyslně infikováni chorobamiAnderson, Crucible of War, 541–42; Jennings, Empire of Fortune, 447n26.Calloway, Scratch of a Penn, 73. Tím nejzávažnějším byl rozkaz anglického generála Jefferyho Amhersta v období Pontiacova povstání rozdat indiánům pokrývky infikované neštovicemi, což bylo jeho nadřízenými kritizováno vzhledem k nebezpečí rozšíření nemocí i mezi osadníky.

Španělská a portugalská conquista Střední a Jižní Ameriky je obecně vnímána jako brutální, vojenský zásah a conquistadoři jako hrabiví, bezohlední ničitelé tradičních kultur, kteří zotročovali původní obyvatele, masakrovali jejich elity a v touze po obohacení ničili jedinečné kulturní památky. Tomuto profilu ovšem neodpovídali všichni conquistadoři, mnozí z nich opravdu byli hrabiví a krutí dobyvatelé (Francisco Pizarro, Sebastián de Belalcázar, Pedro de Valdivia) nebo skuteční sadisté (Pedro de Alvarado, Nicolas de OvandoNoble David Cook, "Nicolás de Ovando" in Encyclopedia of Latin American History and Culture, vol.4, p. 254. New York: Charles Scribner's Sons 1996.), jiní se vůči indiánům chovali přátelsky, snažili se s nimi sžít a pochopit jejich myšlení (Álvar Núñez Cabeza de Vaca, Pedro Teixeira). Vztahy mezi kolonizátory a indiány se v jednotlivých oblastech lišily, např. v Mexiku a na jihozápadě Severní Ameriky byla kolonizace vedena podstatně mírněji než v jiných oblastech Ameriky. Mexičtí indiáni nebyli po dobytí Mexika Cortésem vystaveni represím, někteří náčelníci byli obdařeni španělskými šlechtickými tituly a christianizace byla prováděna poměrně uvážlivým způsobem, takže vznikl prostor pro kulturní syntézu mezi původní aztéckou a importovanou španělskou kulturou. Naopak v oblasti Peru a Kolumbie Španělé volili cestu podřízení a zotročení původních obyvatel a na karibských ostrovech proběhla skutečná genocida, jíž původní obyvatelé do konce 16. století zcela podlehli.KAŠPAR, Oldřich. Dějiny karibské oblasti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 261 s. ISBN 80-7106-557-9. S. 21-22 Dílem byli přímo vybiti, často za pomoci bojových psů,J.G. Varner and J.J. Varner, Dogs of the Conquest (University of Oklahoma Press, 1983) dílem vymřeli na nemoci, podvýživu a následky otrocké práce. K dalším americkým etnikům, která v průběhu kolonizace zcela vymřela, patří Beothukové z Newfoundlandu, Wallakiové a Jahiové ze severní Kalifornie, Pamlikové, Sekotanové a Jamasíové ze Severní a Jižní Karolíny, Timukuové z Floridy, Atakapové a Karankawové z Texasu, Waikurové na poloostrově Baja California,) V Jižní Americe to byli Čarruové a další kmeny v Uruguayi nebo Selknamové a Haušové z Ohňové země,

Pro kolonizaci Severní Ameriky v 18. a 19. století měla rozhodující význam doktrína Zjevného předurčení (Manifest Destiny), podle níž měli být američtí osadníci osudem nebo Boží vůlí předurčeni k expanzi po celém kontinentu, bez ohledu na indiánské obyvatelstvo a jeho územní nároky. Pod vlivem tohoto přesvědčení se federální území začalo rozšiřovat na západ, až dosáhlo pobřeží k Pacifiku. Podle aktivistů z organizace United to End Genocide měla tato doktrína rasistický charakter a jejími následky bylo vyvlastňování indiánské půdy, nucené přesuny indiánského obyvatelstva a jeho celkový útisk. . Osadníci, farmáři a zlatokopové vyháněli indiány z jejich území, ničili jejich vesnice a tábory, čímž vyvolávali odvetné akce indiánů, vedoucí ke střetům s americkou armádou a federálními úřady. Mezi kmeny a americkými osadníky vypukla dlouhá řada válek, které si na území Spojených států vyžádaly životy asi 20 000 bělochů a nejméně 30 000 Indiánů.Thornton, Russell (1990). American Indian Holocaust and Survival: A Population History since 1492. University of Oklahoma Press. st. 48. Boje trvaly až do konce 19. století, posledním válečným střetem indiánských válek byla bitva s Šošony u Kelley Creeku v lednu 1911.Šolc 1977, s. 34 Evropané již od počátku kolonizace Ameriky využívali i nepřátelství mezi jednotlivými kmeny. Již Cortés při dobývání Mexika využíval v boji proti Aztékům jejich úhlavní nepřítele Tlaxcaltéky. V Kanadě se již počátkem 17. století stali Huroni spojenci Francouzů, zatímco jejich nepřátelé Irokézové spolupracovali s Holanďany, a posléze s Brity, Obě strany využívaly své indiánské spojence v průběhu koloniálních válek. Evropané přispěli k rozšíření „indiánských ukrutností“: mučení zajatců, ale zejména skalpování, tedy stahování kůže s vlasy z hlavy nepřítele, které bylo původně rozšířeno jen u několika kmenů v oblasti Velkých jezer. Nájemní indiánští bojovníci byli placeni za zabíjení nepřátel a jako důkaz měli předkládat jejich uřezané hlavy. Indiáni tento požadavek postupně omezili na skalpování, které se rychle rozšířilo až daleko do prérií a na jihozápad. Např. Apaćové, Navahové, kalifornští a Puebloví indiáni před příchodem Evropanů skalpování vůbec neznali.Šolc 1977, s. 86

V Severní Americe došlo k prvním hromadným masakrům původních obyvatel Evropany v 17. století, např. roku 1637 byl takřka vyhlazen kmen Pequotů v dnešním Connecticutu.Cave, Alfred A., The Pequot War, University of Massachusetts Press, 1996, pp. 144–154.. V letech 1712 a 1730 Francouzi téměř vyhladili Liščí indiány v Michiganu a jižní Kanadě.Ashlee, Laura R. Traveling Through Time: A Guide to Michigan's Historical Markers, University of Michigan Press, 2005, p. 502,. Roku 1782 spáchaly pensylvánské milice Gnadenhüttenský masakr. Během expedice Johna Frémonta do Kalifornie a Oregonu roku 1846, jíž se účastnil také Kit Carson, byly pobity stovky příslušníků kmenů Wintu, Klamath a Patwin. V následujících letech kalifornské zlaté horečky zlatokopové a jimi najatí pistolníci zničili řadu indiánských vesnic a vyhubili jejich obyvatele z kmenů Wintu, Modok, Juki, Jana, Ačomawi, Wijot a Tolowa, kmeny Wailaki a Jahi byly zcela vyhlazeny. Masakry trvaly až do roku 1871 a stály životy nejméně 5500 původních obyvatel.Collins, James, Understanding Tolowa Histories: Western Hegemonies and Native American Responses, Routledge, 1997, p. 35,Lindsay, Brendan C., Murder State: California's Native American Genocide, 1846–1873, University of Nebraska Press, 2012, p.192–193. Nejznámější jsou masakry prérijních indiánů americkou armádou: vyvraždění tábora Šajenů a Arapahů u Sand Creeku roku 1864, masakr Šajenů plukovníkem Custerem na řece Wašita roku 1868, masakr Černonožců-Pieganů na řece Marias roku 1870, masakr Apačů v Camp Grant roku 1871 a masakr Lakotů u Wounded Knee roku 1890. Ve všech případech mezi zabitými převažovaly ženy a dětiGenocide and American Indian History; Jeffrey Ostler; University of Oregon, 2015.

Samotní indiáni se rovněž dopouštěli masakrů vůči osadníkům, většinou šlo o útoky na kolony vozů (dobře známé z westernových románů a filmů) nebo na osamělé farmy. Často se jednalo o odvetné akce, některé útoky však nebyly vyprovokovány, jako v roce 1685, kdy bojovníci Karankawů a Atakapů vyvraždili kolonii evropských osadníků Fort Saint Louis při zálivu Matagorda Bay v jižním Texasu. Největší masakry bělochů indiány proběhly v 18. století během francouzsko-indiánské války, kdy indiáni s vědomím francouzských velitelů nebo společně s francouzskými vojáky, zabíjeli britské osadníky.Konstantin, Phil, This Day in North American Indian History: Events in the History of North America's Native Peoples, Da Capo Press, 2002, s. 224, 260 Během americké války za nezávislost, kdy indiáni (hlavně Irokézové) spojení s loajalisty vraždili zajaté americké bojovníky za nezávislost, k obdobné situaci došlo ještě během britsko-americké války, kdy Britové využívali proti Američanům indiánské spojence (Šavany, Delawary, Majamie, Kríky).Konstantin, Phil, This Day in North American Indian History: Events in the History of North America's Native Peoples, Da Capo Press, 2002, s. 181, 246, 321 Tyto události ještě zhoršily dosavadní vztahy mezi vládou Spojených států a indiány, které vyústily ve 30. letech 19. století vysídlením indiánů z jihovýchodu Spojených států západně od Mississippi během tzv. Cesty slz.

Rozporuplné byly vztahy mezi indiány a obchodníky Společnosti Hudsonova zálivu, Severozápadní společnosti a Americké kožešinářské společnosti, kteří od indiánů vykupovali kožešiny výměnou za železné předměty, pušky nebo alkoholické nápoje. Obchodníci a lovci kožešin (trapeři, z anglického trap "past) se často ženili s indiánskými ženami (squaw), přijímali prvky indiánské kultury, oblečení, ale zároveň s indiány soupeřili o zdroje a šířili mezi nimi infekční nemoci i alkoholismus. Po obchodnících přišli osadníci, příslušníci pronásledovaných náboženským minorit (mormoni), chovatelé dobytka i zlatokopové, kteří zabírali indiánskou půdu.