Chansons de geste (písně o činech) je souhrnné žánrové označeníNázev chansons de geste je kromě žánrového označení používán také jako souhrnné označení písní jako jednoho obrovského uměleckého díla, protože jednotlivé písně jsou často propojeny postavami a také na sebe často navazují - viz pro více než sto třicet velkých epických skladeb starofrancouzské hrdinské epiky převážně z 12. a 13. století. Původně nebyly určeny k četbě, ale k přednesu polozpěvem (recitativem) za doprovodu hudebního nástroje (především loutna, psaltérium nebo flétna) profesionálními pěvci, takzvanými žakéři (z latinského ). V naprosté většině jde o anonymní písně, teprve od počátku 13. století známe i některé autory, například žakéře Bertranda de Bar-sur-Aube z Champagne nebo truvéra Adeneta le Roi z Brabantu. Další vývoj žánru, trvající až do konce 14. století, kdy se začal měnit ve dvorský (kurtoazní) rytířský román, je možno považovat již za úpadkový.
Již od přelomu 12. a 13. století samotní žakéři zařazovali písně podle rodokmenu hlavních hrdinů (rytířů) do tří cyklů (královský, Viléma Oranžského a Doona Mohučského). Toto hrubé tematické třídění se z praktických důvodů používá dodnes, ačkoliv se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Později bylo toto rozdělení doplněno ještě o cyklus křížových výprav a o takzvané regionální cykly (severofrancouzský, lotrinský, blaiveský a saint-gilleský).
Jazykem písní je především starofrancouzština, ale některé z nich jsou složeny také v okcitánštině (provensálštině), lotrinštině nebo v pikardštině. V Itálii, díky velkému ohlasu, vznikaly chansons de geste ve smíšeném jazyce založeném na starofrancouzštině, ale s tvary a slovy z italských dialektů (zejména lombardského a benátského), které se soustavně mísily. Velká část z nich je obsažena v rukopise La geste Francor z první poloviny 14. století, který je uložen v Bibliotece Marciana v Benátkách.
Teorie o vzniku chansons de geste náhled|alt=Portrét sedícího Gastona Parise, francouzského filologa a zakladatele romanistických studií|Gaston Paris Zápisy hrdinských eposů byly objeveny většinou v období romantismu, který pak ovlivnil první literární teorie o jejich původu. Jejich podstatou je myšlenka o přirozené poezii lidu, kterou pod vlivem Herdera zastával francouzský historik Claude Charles Fauriel (1772–1847), podle něhož jsou hrdinské eposy spontánním projevem národního génia, přičemž za jejich kolébku považoval Provence.
Na základě toho, že děje, které jsou v jednotlivých písních vypravovány, mají většinou historický základ, ale skutečná fakta jsou v nich zpravidla silně deformována, došel francouzský filolog a zakladatel romanistických studií Gaston Paris (1839–1903) ve svém spise La Littérature française au Moyen Âge (1888, Francouzská středověká literatura) k názoru, že základem skladeb byly takzvané kantilény, krátké lyricko-epické básně, které vznikaly v 7. až 10. století pod přímým vlivem opěvovaných událostí a vyjadřovaly nejprve převážně lyrickou formou hrdost z vítězství, bolest z porážky nebo žal nad mrtvými. V průběhu dalších století pak tyto hypotetické písně prošly literární redakcí a začaly v nich převažovat epické prvky.
Parisovu teorii odmítl jeho žák, literární historik Joseph Bédier (1864–1938). Ve svých čtyřsvazkových Les Légendes épiques (1908–1913, Epické legendy) dokazoval, že písně zcela jasně odrážejí kulturně-politickou situaci společnosti 11. až 13. století, nikoliv však ducha dob starších. Kromě toho o existenci Parisových kantilén neexistuje žádný doklad. Proto je podle Bédiera nutno považovat písně za útvary umělé, vzniklé nejdříve na přelomu 11. a 12. století z legend, ve kterých byly uchovány historické vzpomínky. Tyto legendy byly spjaty se svatyněmi a kláštery, přes které vedly jednak velké poutní cesty ke hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela, jednak cesty ozbrojených výprav proti Saracénům ve Španělsku. V účastnících těchto poutí a výprav pak našli místní žakéři vděčné posluchačstvo pro svá vystoupení.
I Bediérova teorie našla mnoho odpůrců, kteří především poukazovali na to, že v žádném dochovaném eposu se neobjevují zmínky o poutích, ačkoliv je proklamován úzký vztah žakéřů s publikem. Většinou proto byli přesvědčeni, že písně mají daleko hlubší kořeny, než předpokládá Bédier. Někteří z nich dokonce odvozovali chansons de geste od latinské středověké výpravné literatury. Španělský romanista Ramón Menéndez Pidal (1869–1968) pak ve své práci La Chanson de Roland y el neotradicionalismo (1959, Píseň o Rolandovi a neotradiconalismus) vyjádřil přesvědčení, že zárodečné podoby nejstarších písní vznikly opravdu již v době, kdy se odehrávají. Tyto zárodečné texty pak procházely rukama dalších upravovatelů, kteří je obohacovali o další motivy a postavy. Písně jsou tak podle Pidala plodem kolektivní tvorby, souhrnem anonymních individuálních tvůrčích činů.
Jazyková stránka a kompozice písní Ústní tradování skladeb bezprostředně ovlivňovalo jejich jazykovou stránku i kompoziční principy. Základem pěvecké techniky byly takzvané formule v rozpětí půl nebo celého verše. Jde o skupiny slov (například jméno hrdiny, označení místa děje atp.), které byly pravidelně využívány za stejných metrických podmínek pro vyjádření dané základní myšlenky. Jejich seřazováním pak vznikaly vyšší vypravěčské celky.
Písně byly skládány ve verších, nejprve desetislabičných s charakteristickou cézurou po čtvrté slabice, později se objevuje i verš osmislabičný a také dvanáctislabičný alexandrín. Nejstarší skladby nebyly rýmované, ale pouze asonované, rým se objevuje až ve 13. století. Verše se pak spojovaly do strof (do takzvaných laisses) o nestejné délce, ukončované zvláštním slovem, které mělo zřejmě vést posluchače k větší pozornosti.
Rytíř – hrdina chansons de geste náhled|100px|alt=Obrázek starobylého meče, údajně Durandalu rytíče Rolanda|DurandalNa obrázku je rekonstrukce meče, který je možno najít zabodnutý ve skále ve francouzské obci Rocamadour. Podle místní pověsti jde o meč rytíře Rolanda - viz Hrdinou chansons de geste je rytíř obvykle nadaný nadlidskou silou, který je schopen vydržet nejrůznější fyzické nebo duševní utrpení. Nemusí být nutně šlechtického původu (označení rytíř jako šlechtický titul se začalo používat až ve 12. století), důležité je, aby příkladně plnil rytířský mravní kodex, to jest: statečnost, tedy schopnost dokázat fyzickou sílu a odvahu v boji, věrnost pánovi, dodržování vazalských slibů, štědrost (rytíř opovrhuje bohatstvím a odmítá je hromadit), důležitá je rovněž úcta k ženě a povinnost ochraňovat chudé, sirotky a vdovy.
Protože jeho lenní pán obvykle vystupuje jako obhájce křesťanské víry, je služba tomuto pánovi zároveň službou Bohu, v čemž jim pomáhají na boží pokyn andělé.
Rytíř si rovněž váží své zbraně. Ta má často jméno: tak například meč krále Karla Velikého se jmenuje Radostný (Joiuse), meč jeho rytíře Rolanda Smrtonosný (Durandal).
V nejstarších chansons de geste neznají rytíři slabosti lásky. Jediná slabost, které jsou přístupní, je něha přátelství, jediná bolest, která u nich vyvolává slzy, je soucit s druhem.Kopal, s. 14–15.
Další vývoj chansons de geste, trvající až do konce 14. století, kdy se začaly měnit ve dvorský (kurtoazní) rytířský román, je možno z hlediska žánru považovat za úpadkový. Vystupuje zde sice neustále rytíř, ale své činy již vykonává ve jménu milované dámy. Pohádkové motivy začínají převažovat a hrdina prožívá celou řadu na sebe nahromaděných nepravděpodobných a fantastických dobrodružství (bojuje s čarodějníky, draky, obry a dalším obludami a zachraňuje před nimi nevinné dívky). Kromě veršů se také začíná objevovat próza.Kopal, s. 13.
Rozdělení chansons de geste do cyklů Již od přelomu 12. a 13. století byly písně samotnými žakéři zařazovány podle rodokmenu svých hrdinů (rytířů) do cyklů. Rozdělení na tři cykly, které se z praktických důvodů používá dodnes, pochází z písně Girart de Vienne od Bertranda de Bar-sur-Aube. Jde o velmi hrubé třídění, protože se v něm propojují písně vzniklé v různých dobách a řada písní může být zařazena do více cyklů. Jde o: Karolínský (královský) cyklus (Le Cycle de Charlemagne ou Cycle du roi) vztahující se především ke Karlovi Velikému, ale i k jeho předkům a synům. Centrem cyklu je Píseň o Rolandovi, nejznámější a nejstarší chanson de geste vůbec. Cyklus Viléma Oranžského (Le Cycle de Guillaume d’Orange) nazývaný také někdy podle Vilémova předka Cyklus Garina z Monglane (Le cycle de Garin de Monglane). Cyklus Doona Mohučského (Le Cycle de Doon de Mayence), kde je jednotícím prvkem skladeb odboj vazalů z rodu Doona Mohučského proti svým lenním pánům.
Francouzský historik León Gautier (1832–1897) doplnil toto rozdělení ještě o Cyklus křížových výprav (Le Cycle de la croisade) a o takzvané Regionální cykly (Les cycles provincial), to jest Cyklus severofrancouzský (Le cycle du Nort), Lotrinský cyklus (Le cycle des Lorrains), Malý cyklus blaiveský (Le Petite Cycle de Blaye) a Cyklus saint-gilleský (Geste de Saint-Gilles).Kibler, s. 1356–1357.
Kromě toho existuje ještě celá řada chansons de geste, které nejsou zařazeny do žádného cyklu.
Karolínský (královský) cyklus náhled|alt=Klečící Karel Veliký přijímá korunu císaře Římské říše z rukou papeže Lva III.|Korunovace Karla Velikého (14. století) náhled|Karel Veliký, miniatura z 15. století náhled|alt=Vyobrazení obsahuje osm významných částí děje Písně o Rolandovi|Ilustrace k Písni o Rolandovi zobrazující významné části děje (polovina 15. století). náhled|alt=Karel Veliký truchlí na mrtvým rytířem Rolandem|Karel Veliký nad mrtvým Rolandem (14. století) náhled|alt=Rozčtvrcení zrádce Ganelona|Poprava zrádce Ganelona, ilustrace z Velkých francouzských kronik ze 14. století náhled|alt=Vyobrazení boje rytířů Karla Velikéhos pohanskými Sasy|Píseň o Sasech (13. století) náhled|alt=Vyobrazení boje rytířů Karla Velikého s obránci města Pamplony|Dobytí Pamplony, vitráž v katedrále Notre-Dame v Chartres(13. století) Karolínský (královský) cyklus (Le Cycle de Charlemagne ou Cycle du roi) obsahuje přibližně třicet skladeb, které líčí především hrdinské činy Karla Velikého, ale také jeho předků i synů. Obsahem písní jsou hlavně války vedené Karlem Velikým proti Lombarďanům, Angličanům, Sasům a Saracénům a jejich všudypřítomným tématem je král jako obhájce křesťanství.
Karel Veliký je v cyklu obklopen dvanácti významnými rytíři, tzv. paladiny, kteří tvoří jeho dvůr a jsou líčeni jako vzor odvahy a cti, přičemž jejich nejcharakterističtějším rysem je věrnost panovníkovi (lennímu pánovi). Podle Písně o Rolandovi mezi ně patří (v abecedním pořadí): Anseïs, zvaný divoký Bérengier Engelier, gaskoňský vévoda z Bordeaux Gerin Gerer Girart de Roussillon Ive Ivoire Olivier Oto Roland Samson
V jiných písních se ale dvanáctka paladinů skládá z jiných rytířů. Například v eposu Putování Karla Velikého do Jeruzaléma a Konstantinopole jsou z výše uvedených rytířů jmenováni pouze Bérengier, Gerin, Olivier a Roland. Dalšími jsou Aimer, Bernard de Brusban, Bertrand, Ernaud de Gironde, vévoda Naimon, Ogier Dánský, arcibiskup z Remeše Turpin a Vilém Oranžský.
Cyklus obsahuje následující skladby (seřazeno podle předpokládaného data vzniku): Chanson de Roland (Píseň o Rolandovi), skladba byla složena kolem roku 1100 a je pravděpodobně nejstarší a nejznámější chanson de geste vůbec. Dochovala se v anglonormanské podobě v oxfordském rukopisu z druhé čtvrtiny 12. století. Je anonymní. V posledním verši je sice uvedeno „Zde končí hrdinské činy, jež sepsal Turold“, ale spíše než o autora jde o tvůrce opisu. Historickým jádrem písně je výprava Karla Velikého proti Saracénům roku 778 a jejím vrcholem je líčení bitvy v pyrenejském průsmyku Roncevaux, kde Saracéni díky zradě nevlastního Rolandova otce Ganelona zničí zadní voj Karlovy armády vedené Karlovým synovcem Rolandem, který v bitvě padne.Fryčer, s. 555.