Strakonická madona (kolem 1300–1330) pochází z johanitské komendy ve Strakonicích, založené roku 1243. Jde o vzácně dochovanou raně gotickou plastiku, která má přímý vztah k francouzskému nebo porýnskému katedrálnímu sochařství 13. století. Je vystavena v expozici středověkého umění Národní galerie v Praze.Madona strakonická, in: M. Knížák (ed.), 2005, s.18
Popis a zařazení Plně plastická socha z jedlového dřeva s nepatrnými zbytky polychromie, výška 184 cm, uvnitř dutá. Hlava a levá ruka dítěte byly zhotoveny z lipového dřeva. Do sbírek Národní galerie v Praze byla zakoupena roku 1947.
Kompoziční typ madony s otevřeným pláštěm je odvozen z francouzské katedrální plastiky (portál katedrály v Remeši, 1230–1233), odkud se rozšířil přes Porýní a Německo do střední Evropy. Ze souvislosti s katedrálním sochařstvím je odvozena i přehledná a dokonale vyvážená kompozice Strakonické madony, čistota tvaru, formální kultura a vytříbenost a kultivovanost gest. Svou hmotnou kompaktností, jednoduchostí a abstraktní plasticitou předznamenává nové pojetí plastiky ve 14. století.Jaromír Homolka: Madona strakonická, in: Jiří Kuthan (ed.), 1982, s. 111–113
Socha nemá blízké paralely v německém sochařství a je pokládána za dílo zhotovené v Čechách. Tomu napovídá i jistá strnulost pohybu a blokovitost sochařského zpracování. Hlava Marie jen neznatelně reaguje na pohyb těla a její tvář má výraz nehybné masky. Socha byla původně kryta polychromií, která mohla výraz obličeje výrazně oživit. Přísnost sochy narušuje gesto dítěte i jeho košilka, která je volněji a pohyblivěji zřasena.Kutal J, 1984, s. 220 Milostné gesto Ježíška, který se prstem pravé ruky dotýká matčiny brady, je vykládáno jako odkaz ke středověké mystice v tzv. "Písni písní". Tam Marie představuje zosobnění Církve a současně matku i nevěstu Kristovu. Zajímavým příkladem uplatňování mariánské úcty je odhalená levá nožka Ježíška, která mohla být připevněna na pohyblivém čepu.Fajt j, Chlumská Š, 2014, s. 17-19 Bosé chodidlo dítěte je narážkou na Kristovo pozdější obětování.Rulíšek, 1989, AJG, s. 11-12
Podle Homolky má socha blízko k výzdobě předsíně Münsteru ve Freiburg im Breisgau nebo západnímu průčelí katedrály ve Štrasburku. Strakonická madona patří k období poklasické gotiky, která směřovala k lineární stylizaci a vertikálně komponovanému blokovému tvaru a reprezentují ji např. sochy západního průčelí a severní příčné lodi katedrály v Remeši. V Německu tuto linii představuje Naumburský mistr (2. čtvrtina 13. stol.) nebo řezenský Mistr náhrobku sv. Erminolda (80. léta 13. stol.). Východiskem v porýnské plastice mohla být Madona ze St. Goery v Épinalu nebo díla stavební huti v Bamberku.
Sochu mohl objednat majitel strakonického panství Bavor III. († 1318), příznivec královny Elišky Přemyslovny a purkrabí na stavbě královského hradu Zvíkov, který odtud povolal stavitele a kameníky ke stavbě strakonického hradu.
Jiná díla Madona z Rudolfova (1274), Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou Madona rouchovanská (kolem 1300), Národní galerie v Praze Svatá Dobrotivá (před r. 1327), Národní galerie v Praze
Reference
Literatura Barbora Hoduláková, Vybrané sochy madon z období let 1150–1260 z českých sbírek, diplomová práce, KDU FF, Univerzita Palackého v Olomouci, 2016 on line Fajt J, Chlumská Š, Čechy a střední Evropa 1220–1550, Národní galerie v Praze 2014, , s. 53–57 Milan Knížák (ed.), 100 děl z Národní galerie v Praze, Národní galerie v Praze 2005, Hynek Rulíšek, Gotické umění v jižních Čechách, Národní galerie v Praze 1989, Albert Kutal, Gotické sochařství, in: Rudolf Chadraba (ed.), Dějiny českého výtvarného umění I/1, Academia Praha 1984 Jiří Kuthan (ed.), Umění doby posledních Přemyslovců, Středočeské muzeum Roztoky, SSPPOP Středočeského kraje, 1982
Externí odkazy
kostel sv.Prokopa ve Strakonicích
Kategorie:České gotické sochařství Kategorie:Dřevěné sochy v Praze