Železniční doprava ve Spojených státech amerických se skládá převážně z nákladní přepravy, zatímco osobní doprava, kdysi velká a životně důležitá součást národní sítě pro přepravu osob, představuje pouze minoritní část. Jedná se o opačný poměr železniční dopravy ve srovnání se spoustou jiných zemí.
Dějiny
1720–1825 Železnice byla údajně používána při stavbě francouzské pevnosti v Louisburgu v Novém Skotsku v roce 1720. Mezi léty 1762 a 1764, ke konci francouzsko-indiánské války, byla britskými vojenskými inženýry postavena gravitační železnice do strmého terénu při srázu vodopádu na řece Niagara v Lewistonu ve státě New York.
1826–1850 vpravo|náhled|250x250pixelů| První americká lokomotiva na železnici v Castle Point, kresba, cca 1826 Během tohoto období Američané pozorně sledovali vývoj železnice ve Velké Británii. Hlavní konkurencí byly lodní doprava v kanálech, z nichž mnohé byly v provozu ve státním vlastnictví, a soukromé parníky plavící se po rozsáhlém říčním systému. V roce 1829 stát Massachusetts připravil rozsáhlý plán. Pro pomoc soukromému sektoru při stavbě téměř všech železničních tratí v zemi byla klíčová vládní podpora, která spočívala zejména v poskytnutí podrobného seznamu důstojníků armádního sboru inženýrů, což byl v té době největší, ne-li jediný, zdroj expertů pro tuto činnost. Důstojníci armádního sboru inženýrů vybírali trasy, plánovali, navrhovali a konstruovali průjezdní práva, trať i další struktury a představili železničním společnostem armádní systém hlášení a rozdělení odpovědnosti. Více než každý desátý z 1 058 absolventů americké vojenské akademie ve West Point v letech 1802 až 1866 se stal hlavním inženýrem, pokladníkem, kontrolorem nebo vedoucím pracovníkem železničních společností. Mezi důstojníky armády, kteří pomáhali při stavbě a správě prvních amerických železnic, byli například Stephen Harriman Long, George Washington Whistler a Herman Haupt.
Vlády jednotlivých amerických států umožnily omezené výsostní právo týkající se pozemků, potřebných ke stavbě železnice a to i pokud s odkupem majitel nesouhlasil. vpravo|náhled|285x285pixelů| Viadukt u města Canton v Massachusetts, který se dodnes používá na severovýchodním koridoru byl postaven v roce 1834 První železnice, která přepravovala cestující na území dnešních spojených států zahájila dopravu v roce 1827. Tato trasa byla provozována železniční společností Lehigh Coal & Navigation Company Jednalo se o původně gravitační železnici určeno k dopravě antracitového uhlí z kopce do kanálu Lehigh a zpět nahoru pomocí tažné síly mul. Nicméně již v létě 1829, podle místních novin, pravidelně přepravovala cestující. Později byla přejmenována na Summit Hill & Mauch Chunk Railroad a do roku 1843 přibyla také první parní lokomotiva pro skutečný obousměrný provoz. Takto fungovala pro běžnou dopravu a jako turistická atrakce až do roku 1937. Díky stáří 111 let je uváděna jako první horská dráha na světě. Roku 1827 byla železniční společnost Baltimore and Ohio Railroad (B&O) najata na stavbu parní železnice západně od města Baltimore v Marylandu k řece Ohio. Pravidelná nákladní doprava v první sekci trati byla zahájena 24. května 1830.
První účelově postavená železnice na severovýchodě USA byla železnice Mohawk & Hudson Railroad. Byla zapsána v roce 1826 a provoz zde započal v srpnu 1831. V červnu 1832 zahájila provoz druhá linka pro osobní dopravu – železnice Saratoga & Schenectady Railroad.
V 1835 dokončila společnost B&O větev z Baltimoru na jih k Washingtonu, DC. Roku 1831 byla zapsána společnost Boston a Providence Railroad za účelem výstavby železnice mezi Bostonem v Massachusetts a Providence na Rhode Islandu. Trasa byla dokončena v roce 1835 dokončením viaduktu ve městě Canton v Massachusetts.
Nespočet krátkých linek bylo vystavěno, obzvláště na jihu, za účelem poskytnutí spojení říčním lodím, které se v té době běžně používaly pro dopravu v říčním systému. V Louisianě byla roku 1831 dokončena Pontchartrain Rail-Road – trasa spojující řeku Mississippi s jezerem Pontchartrain v New Orleans dlouhá 8 km. V provozu byla více než sto let. V roce 1830 byla dokončena železnice Tuscumbia, Courtland a Decatur Railroad spojující města Decatur a Tuscumbia v Alabamě.
Brzy vznikly další trasy, které se postupnými sloučeními, prodeji a nákupy zformovaly do větších systémů. Camden a Amboy Railroad (C&A) – první železnice postavená v New Jersey byla dokončena v roce 1834 a jak název napovídá, propojovala města Camden a Amboy. C&A fungovala úspěšně po celá desetiletí, kdy propojovala New York City s údolím Delaware a nakonec se stala součástí železnice Pennsylvania Railroad.
1851–1900 Do roku 1850 bylo postaveno přes 14 000 km železničních tratí. Trasa B&O na západě dosáhla řeky Ohio v roce 1852. Stala se tak první východní pobřežní železnicí, která tak učinila. Železniční společnosti na severu spojených států a na středozápadě utvořily sítě, které do roku 1860 propojily téměř každé hlavní město.
Transkontinentální železnice vpravo|náhled|250x250pixelů| Oslava při setkání dvou částí železnice u města Promontory v Utahu, květen 1869 První transkontinentální železnice v USA byla postavena napříč Severní Amerikou v 60. letech 19. století a spojovala železniční síť východu USA s Kalifornií na tichomořském pobřeží. Byla dokončena 10. května 1869 na události nazvané Golden Spike (česky Zlatý hřeb) v oblasti Promontory Summit v Utahu. Dokončení této trasy vytvořilo mezinárodní mechanizovanou dopravní síť a umožnilo rozvoj ekonomiky amerického západu a přechod z karavan vozů k moderním přepravním systémům. I přesto se však nejednalo o nejdelší železnici na světe, jelikož již k roku 1867 měla kanadská Grand Trunk Railway (GTR) souhrnnou délku tratí více než 2055 km.
První transkontinentální železnice, která byla schválena roku 1862 a silně podporována federální vládou, byla vyvrcholením desetiletí trvajícího snah o vybudování takové trasy a byla jedním z vrcholných úspěchů prezidentského úřadu Abrahama Lincolna. Dokončila byla čtyři roky po jeho smrti. Stavba železnice vyžadovala enormní výkony v oblasti inženýrství a organizace. Stavbou byly pověřeny společnosti Union Pacific Railroad (UP) a Central Pacific Railroad, dva federálně založené podniky, které stavěly ze západu a z východu. Náležitou motivací k vybudování železnice byly i snahy o spojení Unie během americké občanské války. Transkontinentální železnice podstatně urychlila osídlení západu usedlostmi, což vedlo k rychlé kultivaci nových zemědělských pozemků. Společnosti Central Pacific a Southern Pacifik Railroad pracovaly společně a oficiálně se roku 1885 spojily. Union Pacific v roce 1901 koupil společnost Southern Pacific, nicméně ji musel roku 1913 prodat, aby ji nakonec roku 1996 opět převzal.
Velká část původního kolejového svršku je dodnes používána a je v majetku UP, která je následovníkem obou původních stavitelů transkontinentální železnice.
Výběr rozchodu kolejí vlevo|náhled| Železnice Central Pacific Railroad na Cape Horn, cca 1880 Původně používaly všechny americké a kanadské železnice různé rozchody kolejí, nicméně většina byla do roku 1886 převedena na 1435 mm. Díky standardizaci rozchodu a systému vzduchových brzd bylo umožněny vzájemné výměny lokomotiv a vozů.
Dopad železnice na ekonomiku + Nárůst počtu kilometrů po železnici podle skupin států Zdroj: Chauncey Depew (ed. ), Sto let amerického obchodu 1795–1895, str. 111 1850 1860 1870 1880 1890 Nová Anglie 2 507 3,660 4,494 5,982 6,831 Střední státy 3,202 6,705 10 964 15,872 21,536 Jižní státy 2,036 8,838 11,192 14,778 29,209 Západní státy a území 1,276 11 400 24 587 52 589 62,394 Tichomořské státy a území 23 1,677 4,080 9,804 Celkem 9,021 30,626 52,914 93,301 129,774 vpravo|náhled|200x200pixelů| Vlak projíždějící po železném viaduktu Dale Creek ve Wyomingu, cca 1860 Železnice měla největší vliv na americký dopravní systém během druhé poloviny 19. století. Rozvoj železnice je považován za stěžejní pro vývoj národního trhu ve Spojených státech a sloužil jako model demonstrující, jak organizovat, financovat a řídit velkou společnost.
Monopol, antimonopolní zákon a regulace Průmyslníci jako Cornelius Vanderbilt a Jay Gould se stali bohatými díky vlastnictví železnic, když velké železniční společnosti, jako je New York Central, Grand Trunk Railway a Southern Pacific, protnuly několik států. V odezvě na monopolistické praktiky (jako například cenové dohody) a jiné excesy některých železnic a jejich vlastníků, kongres vytvořil v roce 1887 obchodní komisi Interstate Commerce Commission (ICC). ICC nepřímo kontrolovala obchodní aktivity železnic vydáváním rozsáhlých předpisů. Kongres také zavedl antimonopolní zákony, aby zabránil železničním monopolům, počínaje Shermanovým antimonopolním zákonem v roce 1890.
1901–1970 Většina hlavních železnic soustředila své úsilí na přepravu nákladu a cestujících na velké vzdálenosti. Mnohé z nich však provozovaly také příměstské služby poblíž velkých měst, které mohly být obsluhovány také tramvajemi nebo meziměstskými linkami. Meziměstské tramvaje byly téměř výlučně severoamerický koncept, který se spoléhal pouze na osobní dopravu. Vlivem velké hospodářské krize v roce 1929 velká většina meziměstských linek zkrachovala a byla zrušena a tím bylo spoustu měst ponecháno bez meziměstské a příměstské dopravy. Výjimkou jsou pouze největší města, jako například New York City, Chicago, Boston a Philadelphia, ve kterých příměstská doprava zůstala zachována. Hlavní linky osobní dopravy byly vlajkovými "loděmi" společností a zahrnovaly například několikadenní cesty luxusními vlaky připomínající hotely. Tyto linky avšak nemohly soupeřit s nástupem leteckých linek v 50. letech 20. století. Venkovské oblasti byly obsluhovány pomalými vlaky ne více než dvakrát za den. Tyto linky přežily až do 60. let 20. století, jelikož byly na stejných vlacích taženy i poštovní vozy, ve kterých byla během cesty tříděna pošta a které byly placeny poštovním úřadem. Tyto poštovní vozy byly zrušeny s příchodem mechanizovaného třídění pošty.
náhled|Železnice Spojených států v roce 1918. náhled| Nákladní vlak společnosti Atchison, Topeka and Santa Fe Railway stojí v Cajonu v Kalifornii v březnu 1943, aby zchladil své brzdové zařízení po sestupu do Cajonského průsmyku. Již ve 30. letech 20. století začalo automobilové cestování přebírat cestující z osobního železničního trhu, ale byl to rozvoj mezistátního dálničního systému v 50. a 60. letech 20. století a komerčního letectví a stále více omezující regulace, které způsobily největší škody osobní i nákladní železniční dopravě. General Motors a další byly usvědčeni z úmyslného zlikvidování tramvajového průmyslu pomocí monopolistických technik. Tento čin je označován jako Great American Streetcar Scandal – Velký americký tramvajový skandál.
Brzy byl jediným důvodem provozu osobních železničních linek zákonná povinnost. Mezitím začaly společnosti, které zajímalo pouze využití železnice pro ziskovou nákladní dopravu, hledat způsoby. jak se této zákonné povinnosti zbavit. Vlivem toho to vypadalo, že osobní železniční doprava ve Spojených státech zanikne, možná pouze s výjimkou několika vysoce vytížených koridorů. Poslední rána pro osobní železniční dopravu přišla v 60. letech spolu se zrušením železničních pošt. Dne 1. května 1971 převzal veškerou (až na několik výjimek) meziměstskou osobní železniční dopravu federálně financovaný podnik Amtrak. Ze systému Amtrak se rozhodla být vynechána společnost Rio Grande se svou linkou z Denveru do Ogdenu a Southern Railway s linkou z Washingtonu, D.C. do New Orleans. Ze systému byly vynechány také dvě mezistátní linky společnosti Rock Island, které byly příliš vzdáleny od zbytku systému, aby do něj mohly být zařazeny.