Lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) je mořský savec z čeledi lachtanovití, který se endemicky vyskytuje pouze na Galapážském souostroví. Jedná se o středně velkého lachtana s hustou srstí, která může mít různou barvu od zlatavě hnědé přes šedou až po tmavě hnědou a černou. Stejně jako všichni ostatní ploutvonožci, lachtani mořští mají končetiny přeměněny v ploutve. Pohybu po souši dosahují pomocí přisunování těla pomocí předních ploutví, zatímco ty zadní podsouvají pod tělem. Jedná se o výborné plavce a obratné lovce. Živí se hlavně rybami, přičemž klíčový zdroj potravy představují sardinky tečkované. Dále loví hlavně kranasy, zelenoočka, sardele a sledě. Pro potravu se potápí do hloubek kolem cca 100–150 m, nejhlubší zaznamenaný ponor měl 584 m. Pod vodou zůstává typicky několik minut.
Lachtani utváří kolonie na březích moře. K vyhledávaným biotopům patří rovinaté písčité pláže s dostatečným množstvím stinných míst a přírodních bazénků, kde se mohou zchladit v letních parných dnech. Rozmnožovací období je na ploutvonožce nezvykle dlouhé a trvá od cca května do března, takže kopulace i vrhy mláďat probíhají v kolonii průběžně takřka po celý rok. Jedná se polygynní druh. Samci si vyhraňují teritoria zahrnující část souše i moře. Volba partnera závisí na samici. Doba laktace je extrémně dlouhá a většinou trvá cca 2–3 roky, i když může trvat až 7 let. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) odhaduje celkovou populaci dospělých jedinců na 9 200–10 600.
V rámci ploutvonožců se jedná o poměrně výjimečný druh tím, že obývá vody tropického pásu. Na to se váže řada zvláštností, mj. dovednost skupinového lovu, který se patrně vyvinul jako reakce na ekologické tlaky prostředí, ke kterým patří hlavně občasný, avšak pravidelný nedostatek potravy způsobený cykly El Niño. Následkem událostí spojených s El Niñem (zejména zvýšená teplota oceánu) dochází ke změně distribuce i hojnosti potravy. V letech silných projevů tohoto cyklu (1982/83, 1997/98 a 2015/16) došlo k drastické úmrtnosti mláďat (v některých koloniích až 97 %) i dospělých samic (kolem 20 %) a dominantních samců. K dalším typům ohrožení patří mj. rozvoj galapážského turismu a s ním spojených průvodních jevů (rušení kolonií turisty, zvýšený provoz lodní dopravy, větší znečištění moří) nebo ropné skvrny. Předpokládá se, že od konce 70. let 20. století populace lachtanů znatelně poklesla, takže IUCN druh hodnotí jako ohrožený.
Taxonomie Lachtan mořský byl poprvé popsán norským biologem Erlingem Sivertsenem v roce 1953. Taxon byl po dlouhou dobu považován za poddruh lachtana tmavého (též známý jako lachtan kalifornský, Zalophus californianus) a ve starší literatuře se označuje jako Zalophus californianus wollebaeki. Již v roce 1998 však americký přírodovědec Dale W. Rice publikoval názor, že se jedná o samostatný druh. To v roce 2007 potvrdily i výzkumy DNA, podle kterých lachtan mořský a lachtan tmavý představují dvě samostatné sesterské linie, které se od sebe začaly oddělovat někdy před 2,3 miliony let ± 0,5 mya.
Lachtana považují za samostatný druh klíčové taxonomické autority jako Mezinárodní svaz ochrany přírody nebo Společnost pro mořskou mammalogii (). Druh se řadí do rodu Zalophus společně s lachtanem tmavým a japonským. Rod Zalophus je jeden z několika rodů čeledi lachtanovití (Otariidae).
Popis náhled|Lachtan mořský s hnědě zbarvenou srstí Lachtani mořští mají protáhlé tělo hydrodynamického tvaru, které je celé porostlé hustou srstí bez podsady. Zbarvení srsti je proměnlivé. Srst samců je za sucha šedá až zlatavě hnědá, občas do tmavě hněda a časem bledne. Srst samců za mokra se jeví spíše jako černá. Dospělé samice a nedospělí jedinci mají světle zbarvenou srst od bledě žluté přes šedou po zlatavě hnědou. Mláďata se rodí s dlouhým hnědo-černým lanugem, které v prvních měsících života postupně bledne. Po prvním línání v 5 měsících jim naroste srst jako u samic / nedospělých samců.
Samci mají tlustý, robustní krk, hruď a ramena. Starší, pohlavně dospělí jedinci mají na vrcholu lebky výrazný sagitální hřeben, který se vizuálně projevuje vysokým čelem a podlouhlým hrbolem podél střední části hlavy. U samic a juvenilních jedinců hřeben chybí, a zejména juvenilní jedinci z profilu vypadají, jako by vůbec neměli čelo. Kolem čumáku lachtanům rostou vibrisy. Přední i zadní končetiny jsou přeměněny v ploutve. Na jejich konci se nachází chrupavčité trubičky, které o něco prodlužují jejich délku. Uvnitř těchto trubiček jsou umístěny drápy, které lze v případě potřeby vysunout. Zadní ploutve jsou ve svrchní středové části pokryté krátkým ochlupením. Spodní část zadních ploutví, po které se lachtan sune při pohybu po souši, je cele pokryta černou tuhou kůží bez ochlupení.
náhled|vlevo|Detail vibrisů Pohlavní dimorfismus se projevuje i v rozdílné váze a velikosti samců a samic. Samice jsou menšího vzrůstu s délkou těla kolem 1,56–1,76 m a váhou kolem 60–95 kg. Samci dosahují délek od 1,7–2,1 m a váhy kolem 150–200 kg,Trillmich, Jeglinski, Meise a Piedrahita 2014. In: The Galapagos Marine Reserve, s. 62. nejvíce snad až 250 kg (maximální odhadovaná váha). Samci v průměru váží 2,6× více než samice, což je podstatně méně než u příbuzných lachtanů tmavých, u kterých samci váží oproti samicím zhruba 3,3× více.Krüger, Kalberer, Meise a Schwarz 2021. In: Ecology and Conservation of Pinnipeds in Latin America, s. 146. Kondylobazální délka lebky (vzdálenost od mezičelisti až po týlní výběžky) je u dospělých samců kolem 258–263 mm, u samic se pohybuje kolem 220–225 mm. Zubní vzorec u většiny populace (cca 75 %) je I 3/2, C 1/1, PC 6/5, tedy 36 zubů. U zhruba čtvrtiny populace však zubní vzorec činí I 3/2, C 1/1, PC 5/5, tedy jen 34 zubů. Špičáky samců jsou oproti samicím výrazně delší a silnější.
Lachtani mořští jsou velmi podobní úzce příbuzným lachtanům tmavým. Samce lachtanů mořských lze rozlišit mj. podle toho, že jejich sagitální hřeben bývá menší a není světle osrstěn jako u většiny lachtanů tmavých. Lachtani mořští mívají oproti lachtanům tmavým kratší čenich a užší lebku.
Biologie
Rozmnožování
Dynamika kolonií náhled|Videoukázka kolonie lachtanů a jejich dovádění ve vodě Lachtani mořští si utváří kolonie na plážích s různými biotopy, nicméně preferují rovinaté pískové (případně skalnaté) pobřeží se snadným přístupem k oceánu a s velkou koncentrací přírodních bazénků – přirozeně formovaných skalnatých či pískovcových prohlubní, které se během přílivu naplní mořskou vodou, která v nich v době odlivu zůstává. V těchto bazéncích se lachtani ochlazují během horkých dní a největší koncentrace lachtanů v době i mimo období rozmnožování je právě v částech pláže s těmito bazénky. Vedle bazénků patří k rozhodným faktorům u lachtanů pro výběr habitatu i přítomnost stinných míst (malé jeskyně, vegetace, skalní převisy, velké bouldery apod.), kde se mohou skrýt před slunečním svitem, a energetická náročnost pohybu mezi mořem a svým teritoriem (tzn. čím blíže a snáze k moři, tím lépe).
náhled|vlevo|Rovné písečné pláže patří k vyhledávanému habitatu lachtanů K rozmnožování dochází v koloniích. Podobně jako ostatní ploutvonožci, lachtani mořští jsou polygynní druh, takže na jednoho samce připadá více samic. K rozmnožování dochází v dlouhém období od cca května do března, stejně jako k vrhům mláďat.Heath, Perrin a Jefferson 2008. In: Encyclopedia of Marine Mammals, s. 174. Samice vchází do estrálního cyklu cca 4 týdny po vrhu předchozího mláděte. Zatímco u většiny ostatních ploutvonožců je běžné, že samec obsadí určité prostorové teritorium, v rámci kterého se páří se všemi samicemi, u lachtanů mořských záleží hlavně na samici, s jakým samcem se nakonec spáří. Dominantní samci totiž obsazují hlavně teritoria, která jsou semiakvatická, čili zahrnují kus souše i moře, ke kterému mají snadný přístup, aby se v něm mohli v případě potřeby zchladit. Chladné moře sice zabraňuje přehřátí jejich organismu, na druhou stranu však umožňuje samicím, aby se mezi teritorii samců volně pohybovaly. Volba lachtanice v tom, kdo se stane otcem jejího potomka, tedy závisí plně na ní. Dominance a velikost samců přitom hraje v jejich reprodukční úspěšnosti jen malou roli. Samičí výběr se děje na základě délky pobytu samců v kolonii, resp. nakolik jsou samci v rámci kolonie „viděni“ samicemi.
náhled|Lachtan ve vodě To dává prostor k páření i méně dominantním samcům – těm, kterým se nepodařilo vyhradit si svá teritoria. I u těchto samců byla zaznamenána spojitost mezi reprodukční úspěšností a dobou strávenou v kolonii. Hlavně v době vrcholu rozmnožovacího období se neteritoriální samci snaží zviditelnit mj. průchody kolonií, což u nich zvyšuje šance na spáření. Podle jednoho z výzkumů měli tito neteritoriální samci na svědomí více než polovinu narozených mláďat.Krüger, Kalberer, Meise a Schwarz 2021. In: Ecology and Conservation of Pinnipeds in Latin America, s. 155.
Většina samců ostatních ploutvonožců se v průběhu celého rozmnožovacího období postí, aby si udrželi dominantní postavení na svém teritoriu. U lachtanů mořských však trvá rozmnožovací období příliš dlouho na to, aby dokázali tak dlouho nežrat a nepít. Postní období na souši tedy střídají s lovnými výpravami na moře, během kterých se vykrmují. Po odchodu do moře jejich teritorium většinou obsadí jiný dominantní samec; po návratu původního „vlastníka“ se mu někdy podaří získat své původní teritorium zpět, jindy své původní teritorium ztratí a hledá si jiné. Teritoriální samci stráví cca 80 % času postěním na souši a 20 % vykrmováním v moři; mimo rozmnožovací období se na souši nezdržují takřka vůbec. Naproti tomu neteritoriální samci se průběžně krmí v moři po celý rok, takže v letních měsících, tedy mimo rozmnožovací období, tráví většinu času v kolonii. K rozmnožování může docházet každoročně, i když většina lachtanic se rozmnožuje pouze každé 2–3 roky. U ostatních ploutvonožců dochází k odložené nidaci, takže se mláďata v kolonii rodí zhruba ve stejnou dobu, která je nejvýhodnější z hlediska dostupnosti potravy a tedy přežití mláďat. U lachtanů mořských však k odložené nidaci patrně nedochází. Jeden z možných důvodů je špatně předvídatelná doba dostupnosti potravy, takže lachtanice nemají důvod březost optimalizovat. Doba březosti trvá zhruba 11 měsíců.
náhled|Mládě s matkou Následkem kompetice samců o teritoria dochází v kolonii k poměrně zásadní segregaci pohlaví, která je nejvýraznější ve vrcholném období říje. Zatímco samci stráží nebo se přetlačují o teritoria, samice a jejich potomci se sdružují na úzkém pruhu pláže mezi mořem a teritorii samců. Tyto skupiny samic se označují jako komunity. Komunity zahrnují relativně ucelené skupiny samic s potomky, u kterých panuje vysoká míra příbuznosti (řada mláďat mají stejnou matku nebo otce).Trillmich, Jeglinski, Meise a Piedrahita 2014. In: The Galapagos Marine Reserve, s. 64.
Lachtani mořští jsou velice krotcí. Na rozdíl od ploutvonožců ze studenějších oblastí, kteří přicházejí na souš hlavně za účelem páření a zbytek roku tráví na moři, lachtani mořští obývají souš po celý rok. Rozmnožují se v koloniích; v rámci těchto kolonií se mezi sebou příliš nemísí. Vedle toho je lze zahlédnout i mimo jejich kolonie, jak samostatně či ve skupinách odpočívají na skaliscích a plážích i v sousedních koloniích.Krüger, Kalberer, Meise a Schwarz 2021. In: Ecology and Conservation of Pinnipeds in Latin America, s. 154.
Mláďata Mláďata jsou při narození pokryta hnědým nebo černým lanugem. K prvnímu línání dochází ve věku 5 měsíců, kdy lachtaňátka mění svá tmavá lanuga za světlejší, hrubší srst. Pohlavní dimorfismus je patrný již při narození; novorození samci váží v průměru kolem 6,7 kg, samice kolem 5,8 kg. Kolem věku 3 let samci váží průměrně kolem 41 kg, samice kolem 35 kg.