Line Renaud (vlastním jménem Jacqueline Enté; * 2. července 1928 Nieppe) je francouzská herečka, zpěvačka, spisovatelka a aktivistka. Její divadelní a filmová kariéra, která začala v roce 1944, se vyznačuje četnými politickými a humanitárními aktivitami. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších osobností francouzského mediálního prostoru.
Životopis
Mládí a počátky kariéry (1928–1945) Narodila se 2. července 1928 v okresu Pont-de-Nieppe ve francouzském departementu Nord. Podle svých slov její kariéra započala ve dvanácti letech, když se v kavárně, kterou vedla její babička, postavila na sud a zazpívala píseň La Madelon. Poznamenala ji nepřítomnost otce, který byl za druhé světové války vězněn.
Ve čtrnácti letech nezvládla zkoušky na základní škole, a v tu dobu upoutala pozornost při přijímacích zkouškách na konzervatoř v Lille: hned večer po konkurzu jí ředitel rádia Lille nabídl, aby se stala členkou jeho orchestru; tam vystupovala pod jménem Jacqueline Ray. V roce 1945 začala působiy v pařížském music-hallu a získala první angažmá v divadle Folies-Belleville. Díky zpěvačce Josette Daydé se seznámila s o dvacet let starším písničkářem Loulou Gastém (1908–1995), který ji přiměl, aby používala umělecké jméno. Zvolila si příjmení Renaud, které si vypůjčila od své babičky Marguerite Renard, v jejímž příjmení změnila jedno písmeno.
Úspěch u publika: mezi písněmi a filmy (1946–1954) náhled|alt=Line Renaud a její manžel Loulou Gasté v roce 1972 v Toulouse|Line Renaud a její manžel Loulou Gasté v roce 1972 v Toulouse Začátkem roku 1946 začala zpívat v nedělních ranních pořadech Rádia Luxembourg. Téhož roku začala spolupracovat s vydavatelstvím Pathé-Marconi a následujícího roku vyšly její písně Le complet gris a Il n'était pas sentimental. S vidinou zvýšení své popularity doprovázela Tour de France od prvního poválečného ročníku až do roku 1950. Před příjezdem jezdců byla přítomna v karavaně a v každé etapě vystoupila, čímž se proslavila po celé zemi. Ve filmu debutovala v roce 1946 ve snímku Pierra Chenala La Foire aux chimères, který ve Francii navštívilo přes 2,3 milionu diváků. V roce 1947 nahrála píseň Ma cabane au Canada, která v roce 1949 získala ocenění Grand Prix du disque. Téhož roku vydala druhý singl s názvem Autant en emporte le vent. Hrála ve filmu Jacquesa Daroye Une belle garce, na který se ve francouzských kinech prodalo přes 2 miliony lístků.
V roce 1949 její hudební kariéra pokračovala úspěšnými nahrávkami Bleu lavande, a zejména Où vas-tu Basile. V roce 1950 se provdala za Louloua Gastého, který byl jejím manželem až do jeho smrti v roce 1995. V témže roce zaznamenala další úspěch s písní Étoiles des neiges, kterou napsal Jacques Hélian. V roce 1951 natočila čtyři nové singly, včetně Les noces de Maria-Chapdelaine a Le soleil sous l'horizon, a zahrála si ve filmu Au fil des ondes, který ve Francii viděl téměř 1,3 milionu diváků. V roce 1952 zaznamenala další hit Ma p'tite folie a vydala také další otáčkové album Les souliers neufs. Hrála po boku Tina Rossiho a Édith Piaf v hudebním filmu Paris chante toujours (film v kinech navštívilo 3,14 milionu diváků) a objevila se také ve filmu Ils sont dans les vignes. V roce 1953 zaznamenala dva úspěchy s písněmi Le Chien dans la vitrine (štěkot v nahrávce obstaral herec Roger Carel) a Mademoiselle from Armentières, která se dostala do distribuce i ve Spojených státech. Nahrála novou desku pro americký trh (Line sings) a zároveň vydala singl Les plus jolies choses de ma vie. V kinech se dařilo jejím třem celovečerním filmům: La Route du bonheur (přes 2,7 milionu diváků), Quitte ou double (přes 2,1 milionu diváků) a muzikálu Boum sur Paris (přes 1,6 milionu diváků), v němž hrála po boku Juliette Gréco a Charlesa Treneta.
V roce 1954 zpívala před plným sálem v Moulin Rouge. Produkovala své první dvě LP desky, které obsahovaly většinu jejích hitů. Byla také zařazena na první kompilaci společnosti Pathé-Marconi s více umělci, Nos grandes vedettes chantent pour les jeunes. Po dvou úspěšných singlech (Je ne sais pas a Monsieur tout le monde) vydala první LP s původními písněmi s názvem Je veux. Její úspěch však vzbudil žárlivost jiné zpěvačky ze stejného vydavatelství, Édith Piaf, která tlačila na manažera, aby nahrávání Line Renaud zastavil. Line Renaud v rozhovoru pro France Inter v roce 2021 vysvětlila, že se Edith Piaf snažila poškodit její kariéru. Piaf totiž údajně Line Renaud požádala, aby ukončila svou pěveckou kariéru, i když obě ženy nepůsobily ve stejném hudebním žánru. Podle Line Renaudové se Piaf „mstila životu“ a „nenáviděla mladší ženy“. Podle ní byla tato žárlivost umocněna skutečností, že Piaf tehdy již delší dobu neměla hudební úspěch.
Odjezd do Spojených států a další úspěchy (1954–1966) náhled|Line Renaud v roce 1989 na filmovém festivalu v Cannes Poté, co ji na představení v Moulin Rouge objevil britský herec Bob Hope, nabídl jí smlouvu do svých pořadů a do Spojených států, kde zpívala v newyorských a losangeleských hotelech a v pořadu Ed Sullivan Show. Premiéra show se konala 1. února 1955 v kabaretu Empire Room v newyorském hotelu Waldorf Astoria. Renaud se stala první Francouzkou, která se objevila v americkém televizním pořadu, a vysílalo se již v barvě. Zpívala duety s Deanem Martinem Relaxez-vous a Two Sleepy People. Na konci roku 1955 se stala první francouzskou zpěvačkou, která nahrála rokenrolovou píseň, a to Tweedle Dee od Lavern Baker. Zpěvačka však nezapomněla ani na své francouzské publikum a vydala několik singlů včetně Mambo Italiano, Luxembourg Polka, a zejména La Madelon, která se stala jejím novým hitem. Tato coververze populární písně byla převzata ze stejnojmenného filmu, v němž hrála hlavní roli po boku Jeana Richarda a Rogera Pierra a který byl uveden do kin téhož roku a zaznamenal velký úspěch: ve Francii se prodalo téměř 3,5 milionu vstupenek. Poté vydala své první živé album z recitálu v Moulin Rouge.
V roce 1956, kdy pokračovala v kariéře v americké televizi, zaznamenala další úspěchy ve Francii, zejména s písněmi Mister Banjo, Tango pour l'éléphant a Pour toi. V témže roce vydala také svou první osobní kompilaci. V následujícím roce zopakovala svůj úspěch s písní Les enchaînés a vydala další singly jako Buona Sera a Il y a des anges. Hrála hlavní roli ve filmu Mademoiselle et son gang, který ve Francii viděl téměř milion diváků. V roce 1958 absolvovala několik recitálů v Londýně, Madridu a Římě a vydala album ve španělštině (Line canta en español) a také coververzi písně Irma la Douce, určenou pro anglosaský trh. Objevila se v německém filmu Patricia, který však nebyl příliš úspěšný. Ve Francii měla zpěvačka další hit s písní Que sera sera, která byla distribuována i ve Španělsku.
V roce 1959 se stala hlavní hvězdou revue v Casino de Paris. Ve svých téměř třiceti letech se vzepřela předsudkům a tento žánr v letech 1959 až 1962 aktualizovala a zpívala před plnými sály. V témže roce vydala pět nových singlů, včetně nového hitu Fais ta prière, a také album založené na její revue. Zahrála si také ve filmu L'Increvable po boku Darryho Cowla, Francise Blanche a Michela Galabrua. V lednu 1960, jí Elvis Presley po vystoupení v Casino de Paris uspořádal soukromý koncert ve své šatně. Na začátku března 1960 jí byly vydány dva nové singly (Trop beau a Mi amor, mi amor). V dubnu 1960 se stala kmotrou Johnnyho Hallydaye při jeho prvním televizním vystoupení v pořadu Aimée Mortimerové L'École des vedettes. V roce 1961 se objevila na německé kompilaci písní o Paříži, v následujícím roce vydala dva singly pro německý trh v němčině a zároveň vydala dvě nové písně ve Francii, včetně Double Twist, a vyzkoušela si tak tento žánr.
V letech 1963 až 1966 zpívala v losangeleském hotelu a kasinu Dunes. Díky svému úspěchu se spřátelila se smetánkou, počínaje Frankem Sinatrou, konče Marlonem Brandem, Paulem Ankou a Elizabeth Taylor. V roce 1965 se seznámila s Natem Jacobsonem, majitelem hotelu Caesars Palace v Las Vegas, který se stal na osmnáct let jejím milencem a podílel se na vzniku tohoto hotelu. V roce 1963 vyšla její první autobiografii, poté vydala německou coververzi písně I Love You Because. V roce 1964 vydala nové album Billboard de mon coeur a druhé živé album Line Renaud at Las Vegas, určené pro francouzsko-americký trh. V roce 1965 vydala píseň Mary Ann, následující rok pak Etrangers au paradis (coververzi písně od Franka Sinatry Strangers in the Night). Zpěvačka, unavená životem v Las Vegas, nechtěla obnovit svou americkou revue a rozhodla se uspořádat novou revue Désirs de Paris v pařížském Casino de Paris; tato revue se uváděla v letech 1966–1968.
Návrat do Francie: pokračující úspěch revue a diverzifikace činnosti (1966–1980) V roce 1967 vydala několik nových singlů, například Partir, v roce 1968 La la la song a v roce 1969 Rose de mai. Po Vogue přešla k CBS a v roce 1969 vydala úspěšnější singl Pourvu qu'on s'aime, v roce 1970 pak Quand tu n'es pas là a Merci beaucoup. V roce 1971 vydala pro Spojené státy nové album Good Bye My Souvenirs. V letech 1971–1975 uváděla televizní pořad Line directe. V 1973 vydala nové LP album L'album d'or a dva singly. V letech 1972–1973 působila jako producentka a najala Tonyho Bennetta pro představení Kings Castle v Las Vegas. V roce 1974 vydala album Quinze ans a v následujícím roce další dva singly.
V roce 1976 se vrátila na jeviště s představením Paris Line, které mělo velký úspěch po čtyři roky v Casino de Paris. V témže roce vydala stejnojmenné LP. Po neúspěšné skladbě z roku 1977 zaznamenala zpěvačka další úspěch s coververzí písně Copacabana od Barryho Manilowa. V následujícím roce vydala vánoční album a v roce 1980 album Ne reste que l'amour. V sedmdesátých letech a v následujícím desetiletí se pro svou dlouhověkost v branži a v médiích stávala opakovaně terčem imitátorů, zejména svého přítele Thierryho Le Lurona.
Nová kariéra divadelní herečky a nárůst počtu angažmá (1981–1989) náhled|Line Renaud a její manžel Loulou Gasté v roce 1990 na filmovém festivalu v Cannes V osmdesátých letech produkovala televizní pořad Telle est Line na stanici Antenne 2. V roce 1981 debutovala na divadelních prknech v roli Jacqueline Maillan ve hře Folle Amanda. Měla velký úspěch a vedla k velkému turné a mnoha reprízám v letech 1981 až 1984. Svou roli si ponechala i pro americkou verzi hry The Incomparable Loulou, uváděnou v Miami v letech 1985 až 1986. V roce 1985 nahrála nové album v angličtině Dream of Man.
Ve stejném roce se spolu s Elizabeth Taylor a Pierrem Bergé podílela vzniku francouzské organizace Sidaction bojující proti AIDS. Sidaction byla původně koncipována jako charitativní galavečer a za tento závazek obdržela mnoho urážlivých dopisů; Renaud se v následujícím roce stala místopředsedkyní nově vzniklého sdružení. Na programech a projektech organizace se podílela řada osobností, včetně Madonny a Eltona Johna. V roce 1987 vydala album vánočních písní a v roce 1988 pomohla svému příteli Charlesi Aznavourovi vytvořit charitativní album Pour toi Arménie. V roce 1989 vydala nový životopis a po třicetileté pauze se vrátila k filmu díky snímku La Folle Journée ou le Mariage de Figaro. Byla také pozvána na oslavy dvoustého výročí Francouzské revoluce v Las Vegas.
Populární komička a herečka, řada aktivit (1990–2010)