Maurice Renard (28. února 1875 Châlons-en-Champagne – 18. listopadu 1939 Rochefort) byl francouzský právník, spisovatel vědeckofantastických a detektivních příběhů, básník a dramatik.

Životopis Narodil se v rodině soudce Achille Renarda (1834–1918) a Marie roz. Gamahutové (1841–1913). Když mu byly dva roky odstěhovala se rodina do Remeše, kde byl jeho otec jmenován předsedou okresního soudu.

V roce 1886 zahájil Maurice Renard svá studia na École Monge v Paříži, pak v nich pokračoval o šest let později v Remeši na Collège des Bons-Enfants. S bakalářským titulem studoval práva v Paříži a potom, co získal licenci, se připojil k právnímu zástupci, aby vykonal právní stáž. V letech 1896 až 1899 absolvoval tři roky vojenské služby v Remeši v jízdní pěchotě. Na konci své vojenské služby byl osvobozen od rodinných očekávání kariéry soudce. Rodina se jeho literárnímu povolání nebránila, vedle povolání právníka u odvolacího soudu a díky jistému příjmu, začal psát básně a divadelní hry.

R. 1903 se oženil se Stéphanií Labatií (1882–1953), se kterou měl pět dětí: Renauda (1904–1988), Rémiho (1905–1977), Cyrila (1915), Daniela (1918–1919) a Jeana-Maurice (1929).

V březnu 1909, byl přijat do Society of Men of Letters , vlivného literárního sdružení, díky sponzorství Henryho Durand-Davraye, Edmonda Haraucourta, Henriho de Régniera a Augusta Dorchaina. V roce 1911 vydal román Le Péril bleu, který je považován za jeho mistrovské dílo a klasiku vědeckofantastického žánru. V témže roce se podílel na založení básnického časopisu La Vie française, na němž spolupracoval s Léo Larguierem, Charlesem Derennesem, Pierrem Benoitem, René Fauchoisem a André Dumasem. Zatímco do roku 1913 skládal s přáteli stínové hry, psal také básně pro různé časopisy, včetně La Phalange. Brzy však divadlo a poezii opustil, aby se věnoval především románům a povídkám. Jeho literární kariéra však byla v roce 1914 dočasně přerušena. Francie vyhlásila 1. srpna všeobecnou mobilizaci a následujícího dne odešel do války jako důstojník kavalerie.

Po návratu do civilního života 6. ledna 1919 začal Maurice Renard postupně měnit směr své literární kariéry. Po válce se jeho finanční situace značně zhoršila, a to natolik, že se psaní stalo skutečnou nutností. Vedle finančních starostí ho neúspěch při zakládání školy kolem vědecko-fantastické literatury změnil v populárního autora, upřednostňujícího spíše hojnou produkci než skutečně uměleckou literární praxi.

V tomto období pokračoval ve spolupráci s řadou novin, publikoval seriály (L'Intransigeant, L'Éclaireur de l'Est, Le Petit Parisien) a povídky (především v rubrice "Les Mille et un matins" deníku Le Matin, ale také v Le Journal, Eve). Jeho romány – a některé povídky a povídky ve sbírkách – pak vycházely v knihkupectvích, především v nakladatelství Crès, jako například ve sbírkách Deux contes à la plume d'oie, L'Invitation à la peur a Le Carnaval du mystère.

V roce 1924, kdy jeho román Les Mains d'Orlac poprvé adaptoval pro film režisér Robert Wiene, publikoval na stránkách časopisu L'Intransigeant román Le Singe. Tento vědeckofantastický román, napsaný ve spolupráci s Albertem-Jeanem, je vystavěn ve stylu detektivky. R. 1925 adaptoval jednu ze svých fantastických povídek Le Rendez-vous, publikovanou v roce 1909, pro divadelní scénu v dramatu o dvou dějstvích L'Amant de la morte, které bylo poprvé uvedeno v Théâtre du Grand Guignol 11. února 1925. R. 1928 získal Thérouanne Prize od Francouzské akademie za historické dílo Notre-Dame Royale.

Na počátku 30. let si Maurice Renard znovu uspořádal svůj život. V roce 1930 se rozvedl a r. 1932 si vzal Marií Alicí Leclerc, s níž se přestěhoval na ostrov Oléron. Navzdory všem literárním a finančním neúspěchům jeho místo v literárním světě v těchto letech nekleslo. V roce 1935 byl zvolen místopředsedou Société des gens de lettres, poté čestným předsedou Syndicat des Romanciers français. V roce 1936 byl také jmenován důstojníkem Řádu čestné legie, přičemž rytířem byl jmenován již o deset let dříve. Jeho role povídkáře v redakci Le Matin nabývala na významu natolik, že od roku 1928 publikoval své povídky výhradně v tomto časopise.

Ve třicátých letech se vedle psaní povídek pro Le Matin, které mu poskytovaly hlavní zdroj příjmů, snažil získat i druhou redakční pozici, a to pozici fejetonisty. V roce 1933 začal seriálově vydávat dva detektivní romány s hrdinou Francisem Perlotem (Le Bracelet d'émeraude a Le Mystère du Masque) a od roku 1935 publikoval své seriály především v Le Petit Parisien. Tyto poslední romány, které čerpaly ze všech hlavních témat populární literatury – romantických intrik, tajných společností, únosů a dobrodružství – svědčily o jeho definitivní proměně v populárního spisovatele. Právě jako člen poroty se zúčastnil prvních ročníků Prix du Roman Populaire, založených v roce 1935, spolu s mnoha dalšími spisovateli, mezi nimiž byli Georges Simenon, Albert Lejeune, Jean de La Hire, H. J. Magog a Jean-Joseph Renaud.

Maurice Renard zemřel 18. listopadu 1939 na plicní zástavu v Clinique Rolland v Rochefortu. Byl pohřben na ostrově Oléron, na hřbitově Dolus-d'Oléron, s pamětní deskou na průčelí svého domu.

Vlivy a modely Největší vliv na tvorbu Maurice Renarda měli Edgar Allan Poe a Herbert George Wells. Část jeho díla nese vliv Jeana Lorraina a především Henriho de Régniera. V roce 1909 uvedl jako své vzory kromě Poea a Wellse – romanopisce Augusta de Villiers de L'Isle-Adama, Roberta Louise Stevensona a Charlese Derennese. R. 1914 přidal do svého seznamu svého kolegu J.-H. Rosnyho aîné. V oblasti seriálů navázal na modely používané Gastonem Lerouxem a dvojicí Pierre Souvestre a Marcel Allain.

Když začal psát vědeckofantastickou literaturu byl mu vzorem Jules Verne. Jeho tvorba však byla řazena mezi dětskou literaturu, proto se od ní snažil co nejvíce distancovat.

Tehdejší kritika Literární debut Maurice Renarda vzbudil pozornost nejen v pařížských kruzích, dočkal se i velkého uznání od kolegů a literárních kritiků. Jeho první sbírku povídek Fantômes et Fantoches (1905) obdivoval spisovatel François Coppée, Le Docteur Lerne (1908) označil Guillaume Apollinaire za "polobožský román" a Le Péril bleu (1911) pochválil čerstvý držitel Goncourtovy ceny Louis Pergaud.

Zároveň se velmi brzy setkal s některými odpůrci, zejména mezi osobnostmi spojenými s revuí La Nouvelle Revue Française. Jacques Copeau v roce 1912 a poté Jacques Rivière v roce 1913 vyjádřili politování nad naprostou absencí psychologie v dílech Maurice Renarda, která byla také označena za "poněkud dětinskou zábavu".

Jeho literární dílo se setkalo s jistým nezájmem kritiky počátku dvacátého století, která detektivní a anticipační literaturou obecně opovrhovala jako příliš populární. Bylo to tedy především dílo poměrně úzkého okruhu autorských kolegů (J.-H. Rosny aîné, Octave Uzanne, Charles Derennes, Robert de Souza, Jean Ray a Albert Dubeux), kteří jednomyslně vyzdvihovali literární kvality jeho díla, což umožnilo Maurici Renardovi, aby se stal jedním z mála francouzských autorů vědeckofantastické literatury, který byl na počátku 20. století uznáván pařížskou literární elitou.

Veřejné uznání přišlo později, mj. díky filmové adaptaci Les Mains d'Orlac Roberta Wieneho z roku 1924. V této době se také začala vyvážet jeho literární tvorba, i když překládaná díla byly především jeho romány.

Dílo Maurice Renard byl autorem osmnácti románů a několika stovek povídek a příběhů publikovaných v tisku. Po první světové válce, když se stal profesionálním autorem, začal své příběhy publikovat jako seriály v časopisech a později je publikoval v knihkupectvích.

V roce 2020 byla pod vedením Jacquese Olliveaua, Clauda Deméocqa a Jeana-Luca Buarda celá jeho tvorba povídek a příběhů shromážděna v pěti kompletních vydáních nakladatelství ADPF a Mi Li Ré Mi. Tyto svazky čítají celkem šest set šedesát šest příběhů a povídek, novelu L'Homme truqué a přibližně sto článků od Maurice Renarda a o něm.

Romány Le Docteur Lerne, sous-dieu, Éditions G. Crès, 1908, roman Le Péril bleu, Louis Michaud, 1911, roman Les Mains d'Orlac, L'Intransigeant, 1920, roman-feuilleton L'Homme truqué, Je sais tout, 1921, roman-feuilleton Le Singe, L'Intransigeant, 1924, roman ?Lui? Histoire d'un mystère, L'Intransigeant, 1926, roman-feuilleton Un homme chez les microbes. Scherzo, La Revue universelle, 1928, roman-feuilleton La Jeune Fille du yacht, La Petite Illustration, 1930, roman-feuilleton Le Maître de la lumière, L'Intransigeant, 1933, roman-feuilleton Le Bracelet d'émeraudes, Le Journal de la femme, 1933, roman-feuilleton Le Mystère du masque, Le Petit Parisien, 1933, roman-feuilleton La Vie romancée de Colbert, l'homme de fer, L'Éclaireur de l'Est, 1934, roman-feuilleton Les Mousquetaires des Halles, Le Petit Parisien, 1935, roman-feuilleton Le Violon de la reine, L'Éclaireur de l'Est, 1935, roman-feuilleton Une fleur dans la tourmente, Le Petit Parisien, 1936, roman-feuilleton Le Signe du cœur, Le Petit Parisien, 1937, roman-feuilleton Les Trois Coups du destin, Le Petit Parisien, 1938, roman-feuilleton La Redingote grise, Le Petit Parisien, 1939, roman-feuilleton

Sbírky povídek Fantômes et Fantoches, Éditions Plon, 1905, recueil de sept nouvelles Le Voyage immobile suivi d'autres histoires singulières, Mercure de France, 1909, recueil de six nouvelles Monsieur d'Outremort et autres histoires singulières, Louis Michaud, 1913, recueil de cinq nouvelles Deux contes à la plume d'oie, Éditions G. Crès, 1923, recueil de deux nouvelles L'Invitation à la peur, Éditions G. Crès, 1926, recueil de neuf nouvelles Le Carnaval du mystère, Éditions G. Crès, 1929, recueil de trente-deux contes et nouvelles

Posmrtná vydání L'Invitation à la peur, Tallandier, 1958, recueil de huit nouvelles L'Invitation à la peur, Belfond, 1970, recueil de sept nouvelles Le Papillon de la mort, NéO, 1985, recueil de treize contes et nouvelles Maurice Renard: Romans et contes fantastiques, Robert Laffont, 1990, recueil de six romans et vingt-trois contes et nouvelles Les Vacances de monsieur Dupont, Grama, 1994, recueil de quatre contes et nouvelles Contes atlantiques et autres histoires mystérieuses, Éditions Le Local, 1998, recueil de vingt-quatre contes Fantômes et Fantoches et Contes à la plume d'oie, Fleuve Noir, 1999, recueil de trente-neuf contes et nouvelles et de deux pièces en vers L'Invitation à la peur. Histoires singulières, Ombres, 2010, recueil de neuf nouvelles Le vampire de Tasselberg et autres pastiches étranges, Koikalit, 2018, recueil de huit contes et une pièce en vers Les Enquêtes du commissaire Jérôme et autres nouvelles policières, Opoto, 2019, recueil de cinquante-trois contes Celui qui n'a pas tué, Visage vert, 2019, recueil de vingt-sept contes et nouvelles Intégrale des contes et nouvelles de Maurice Renard, ADPF/Mi Li Ré Mi, 2020 – Contes du Matin 1912–1932, recueil de deux cent-un contes. Contes du Matin 1933–1936, recueil de deux cent-huit contes. Contes du Matin 1937–1940, recueil de cent cinquante contes. Contes et articles retrouvés 1906–1943, recueil de soixante-quinze contes et d'une centaine d'articles et de poèmes. Histoires singulières et autres nouvelles 1905–1934, recueil de trente-trois nouvelles

Eseje, divadelní hry À Victor Hugo. Vox Sæculi, Alphonse Lemerre, 1902, essai poétique L'Amant de la morte, Librairie Théâtrale, 1926, pièce de théâtre Notre-Dame Royale. Tableaux du sacre de Louis XVI, Éditions G. Crès, 1927, essai historique

Teoretické články "Du roman merveilleux-scientifique et de son action sur l'intelligence du progrès", Le Spectateur, no 6,‎ octobre 1909, p. 245–261 "Le Merveilleux scientifique et La Force mystérieuse de J.-H. Rosny aîné", La Vie, no 16,‎ 15 juin 1914, p. 544–548 "Depuis Sinbad", L’Ami du livre, no 4,‎ 15 juin 1923. "Le roman d’hypothèse", A.B.C, no 48,‎ décembre 1928, p. 345–346

V češtině