Katedrální bazilika Narození Panny Marie v Tarnově je původně gotický kostel, přestavěný v pozdějších obdobích. Bazilika se nalézá v Tarnově v Malopolském vojvodství v Polsku.

Popis Bazilika je trojlodní stavba, s protáhlým presbytářem, uzavřeným trojbokou apsidou a na západní straně přistavěnou 72 m vysokou věží.

Historie náhled|vlevo|Farní kostel Narození Panny Marie v Tarnově kolem poloviny 14. století – teoretická rekonstrukce V nejstarší části (vymezené zdmi lodi) byl kostel postaven úsilím Spycimíra Leliwity po připojení k městu v roce 1330 jako farní kostel. První písemná zmínka pochází z roku 1346. Farářem byl v té době otec Mikolaj, původem Čech, bývalý člen Křižovníků s červeným křížem z Miechówa.

Patronátní právo nad kostelem měli potomci Spycimíra z rodu Tarnowských. Zděný kostel byl postaven v severozápadní části města na jeho nejvyšším místě. Do roku 1784 kolem něj existoval hřbitov. Protože Tarnov patřil k rusínskému starostovi Janu z Tarnova, byl tarnovský farní kostel 28. října 1392 svědkem vysvěcení františkána Jakuba Střepy, později blahoslaveného, na prvního haličského biskupa.

Přibližně ve stejné době byla u jižní zdi farního kostela postavena první kaple, kterou založil krakovský podkomoří, vnuk zakladatele města Spycimíra Leliwity. Jednalo se o kapli svatého Kříže, známou také jako kaple Božího Těla (dnes součást jižní lodi). Dostala sedmiramennou klenbu transeptu.

Kolegiátní kostel náhled|Tarnovský kolegiátní kostel v podobě, kterou získal na konci 15. století a kterou měl až do počátku 19. století V roce 1400 povýšil krakovský biskup Piotr Wysz na žádost Jana z Tarnova tarnovský farní kostel na kolegiátní kostel a jmenoval kolegiátní kapitulu se třemi preláty a dvěma kanovníky v čele s proboštem, který vykonával jurisdikci nad duchovními v sedmi farnostech.

S povýšením hodnosti byl kostel pravděpodobně rozšířen o kněžiště, kanovnickou sakristii a pravděpodobně i o věž přistavěnou k západnímu průčelí, jejíž spodní patra byla zděná a horní dřevěná. V následujících letech byly za kolegiátním kostelem u městských hradeb postaveny domy kanovníků, tj. členů kapituly.

Byl to první kolegiátní kostel na pravém břehu Visly v krakovské diecézi a první velmožská fundace v této diecézi. V roce 1415 krakovský vévoda Jan Tarnowski a jeho bratr Spytek založili u hrobu svého otce v kolegiátním kostele kapli s oltářem pod vzýváním Rozeslání apoštolů za spásu jeho duše i duší ostatních předků. Kanovník povinný pečovat o kapli byl obdarován vesnicí Łukowa. Název kaple Rozšíření apoštolů odkazoval na svátek, který se v liturgii římskokatolické církve slaví 15. července, a protože v tento den se v roce 1410 odehrála bitva u Grunwaldu, které se zúčastnili i Lelivci, lze tuto fundaci vykládat také jako votivní oběť za vítězství v této bitvě. Nyní tvoří součást jižní lodi.

Je pravděpodobné, že kaple svaté Anny byla postavena v podobné době jako kaple Rozptýlení apoštolů. Svědčí o tom mimo jiné totožná hvězdicová klenba. V současnosti tvoří kaple část severní lodi.

Není známo, nakolik požáry celého města v letech 1483 a 1494 kolegiátní kostel poškodily. Nelze vyloučit, že po nich byla z iniciativy Jana Amora z Tarnova, zvaného Mladší, postavena nedochovaná horní část věže, síťová klenba hlavní lodi, kaple Panny Marie Škapulířové (nyní součást jižní lodi), klenotnice (nyní součást severní lodi), kanovnické lavice (nyní pod hudebním kůrem) a jižní portál, sochařsky a symbolicky nejbohatší v tomto chrámu.

náhled|vlevo|Pomník Jana Amora a Jana Krzysztofa Tarnowského v tarnovské katedrální bazilice. Další majitel města a patron kostela Jan Amor Tarnowski, velkostatkář a kastelán Krakova, založil několik velkolepých památek a interiér kolegiátního kostela se stal jeho rodinným mauzoleem. Proboštem kolegiátního kostela byl v té době jeho stejnojmenný syn (zemř. 1537), který se na založení mohl rovněž podílet. Pomníky vznikaly postupně: Barbara z Rožnova, vnučka Záviše Černého z Garbowa a matka Jana Amora Tarnowského (1520-24), Barbara z Tęczyńských, syn Jana Alexandra, otce Jana Amora a nevlastního bratra Jana (1525-1536). Pomníky, kromě prvního goticko-renesančního, vznikly pravděpodobně v dílně Bartoloměje Berecciho. Původně byly umístěny v presbytáři kolegiátního kostela. V roce 1528 založil uherský král Jan Zápolský pro kolegiátní kostel oltář (nedochoval se) jako poděkování za pohostinnost, které se mu dostalo v Tarnově.

V roce 1559 daroval hejtman Jan Amor Tarnowski kolegiátnímu kostelu stříbrné plátno na obraz Matky Boží v oltáři (odcizeno v roce 1693). Podle inventáře kolegiátního kostela, vypracovaného v tomto roce na příkaz městské rady, se v něm nacházelo 13 oltářů v péči jednotlivých řeholních bratrstev (Božího Těla, svatého Škapulíře, Literátů a svaté Anny) a cechovních bratrstev. Po smrti hejtmana Jana Amora Tarnowského v roce 1561 pokračovaly práce na stavbě jeho náhrobního pomníku, na němž pracoval italský architekt a sochař Jan Maria Padovano. Dohlížet na ně měl starosta Adam Trzemeski. Padovano při této příležitosti také znovu zkomponoval sochy Barbory rozené Tęczyńské, Jana Alexandra, Jana Amora a Jana Tarnowského, které byly přemístěny do bočních kaplí, aby uvolnily místo pro hejtmanův pomník inspirovaný velkými pomníky benátských dóžat z druhé poloviny 15. století. Protože hejtmanův syn Jan Kryštof zemřel již v roce 1567 před dokončením prací na pomníku, pověřil jeho švagr Konstantin Vasilij Ostrogský umělce, aby hejtmanův pomník přebudoval na dvoupatrový a zahrnul do něj i postavu Jana Kryštofa Tarnowského. Vznikl tak nejvyšší (13,8 m) renesanční pomník v Polsku, který byl v dolní části ještě rozšířen o část věnovanou Žofii Ostrogské, po její smrti v roce 1570.

náhled|Pomník prebendáře otce Marcina Łyczky Prvním pomníkem v tarnovském kolegiátním kostele, který nepatřil Tarnowským, byl pomník prebendáře otce Marcina Łyczky (nyní v jižní lodi), který zemřel v roce 1578 a byl mimo jiné zakladatelem zděné budovy farní školy. Autorství tohoto pomníku je připisováno Wojciechu Kuszczycovi, který také vytvořil nejstarší dochovaný epitaf v tomto kostele, věnovaný sochaři Wojciechovi (nyní pod věží před vchodem do lodi).

Dne 15. dubna 1617 se při požáru střechy nad kněžištěm roztavily dva zvony a další dva spadly. Církevní záznamy a privilegia byly zničeny. Rekonstrukce trvala několik let. Během ní byla k severní straně kněžiště přistavěna pokladnice a kapitulní síň. Naproti hejtmanovu pomníku byla instalována monumentální socha knížete Janusze Ostrogského (zemř. 1620) a jeho manželky Zuzany ze Serédychu (zemř. 1596), téměř tak velká, jak ji vidíme, ve stylu gdaňského manýrismu. Autorem pomníku byl Jan Pfister z Vratislavi. Socha byla zhotovena od roku 1612 v Brzeżanech, odkud ji na vozech přivezli obyvatelé Strusiny u Tarnova.

náhled|vlevo|Oltář z roku 1986 s Pietou z počátku 17. století náhled|vlevo|Epitaf rodiny Ziębů z počátku 17. století s nejstarším panoramatem Tarnova V roce 1622 byl v kapli Rozpuštění apoštolů umístěn náhrobek na památku zemřelého spolu s jeho manželkou Kateřinou z Passeru. Postavy zesnulých byly zobrazeny na pozadí nejstaršího panoramatu Tarnova. Přibližně ve stejné době byla vytvořena Pieta, která je dodnes uctívána v tarnovské katedrále.

V roce 1644 byl v presbytáři instalován nový hlavní oltář.

V roce 1663, den po slavnosti Božího těla, zničil město i kolegiátní kostel požár. Zachovaly se oltáře a památky. Rekonstrukce začala v roce 1667 a díky darům kapituly a věřících pokračovala několik let.

V roce 1690 udělil papež Alexandr VIII. tarnovským prelátům titul Apoštolského protonotáře s právem užívat pontifikály, stejně jako infule a biskupskou berlu. P. Piotr Stanisław Orłowski, tarnovský probošt, se s díky vydal do Říma. Papež ho obdaroval mnoha relikviemi, včetně celého těla blahoslaveného Felicissima, mučedníka z roku 258. V roce 1700 byly slavnostně vloženy do tarnovského kolegiátního kostela. K zarámování relikvií bylo použito stříbro z kostelní pokladnice a votivní dary z oltářů. Při této příležitosti poprvé zahrála profesionální kolegiátní kapela.

Dne 8. září 1712 byly do nové kaple postavené nad klenotnicí vneseny relikvie přivezené z Říma P. Piotrem Stanisławem Orłowským, jehož přítomnosti přičítali tarnovští obyvatelé rychlý konec morové epidemie v roce 1705. Oltář v ní vznikl v roce 1733.

Na počátku 18. století tvořilo duchovenstvo tarnovské kolegiáty 34 kněží (7 prelátů, 10 kanovníků, 7 vikářů, 5 mansionářů a 5 psalteristů). Byla rozdělena do čtyř kolegií: kolegium prelátů a kanovníků, tzv. velká kapitula; kolegium vikářů, tzv. malá kapitula; kolegium mansionářů a kolegium psalteristů. Preláti a kanovníci měli pobývat v Tarnově, přičemž se měli každý měsíc obměňovat. Pastorační péče o farnost byla úkolem kolegia vikářů a vykonávala se pod vedením probošta.

V roce 1725 navštívil tarnovskou kolegiátu krakovský biskup Konstanty Szaniawski. Nalezl zde čtyři vikáře, tři mansionáře a dva psalteristy; preláti a kanovníci zcela chyběli a bohoslužby, které měli sloužit, byly zanedbávány. V reformním dekretu biskup mimo jiné stanovil nový řád denních bohoslužeb a finanční sankce za jeho porušení. Doporučil také pokrýt chrám nehořlavým materiálem. Scholastikovi nařídil, aby s pomocí měšťanů a kolegiátní kapituly do roka obnovil zdevastovanou školu.

Po požáru města v roce 1735 byla provedena protipožární úprava kolegiátního kostela. Práce byly dokončeny v roce 1740, ale do nové střechy zatékalo a v roce 1757 byl presbytář pokryt měděným plechem. V tomto roce byly také instalovány nové varhany. O deset let později byla zhotovena nová podlaha z peněz získaných prodejem cenností z kolegiátní pokladny. Při této příležitosti byly restaurovány také památky.

Katedrála náhled|Plán tarnovského kolegiátního kostela z roku 1785 podle F. Herziga. 1. loď (hlavní chór), 2. kaple Svatého Kříže, 3. předsíň, 4. jižní předsíň, 5. a 6. sakristie, 7. severní předsíň (bývalá), 8. kaple Rozpuštění apoštolů, 9. věž, 10. kaple sv. Presbytář (menší chór), 11. kaple Panny Marie Škapulířové, 12. kaple svaté Anny, 13. klenotnice a kapitula, 14. přístavba presbytáře, 15. předsíň klenotnice, Nad č. 5. kaple svatých relikvií.

Dekretem z 20. září 1783 vytvořil císař Josef II. tarnovskou diecézi zahrnující celou viselskou část krakovské arcidiecéze, která byla začleněna do Rakouska jako Halič. Jako katedrála měl sloužit tarnovský kolegiátní kostel. Následujícího roku byly na příkaz téhož císaře zrušeny všechny církevní hřbitovy, včetně hřbitova u tarnovské katedrály. V roce 1785 rakouská vláda zkonfiskovala téměř celý poklad kolegiátního kostela (včetně relikviářů, kalichů, stříbrných oltářních rouch a votivních darů). Bylo nařízeno, že jeden duchovní nesmí mít více než jedno beneficium. Nové nařízení vedlo ke zrušení kapituly v její dosavadní podobě. Odměny tarnovských prelátů a kanovníků začlenila rakouská vláda do Náboženského fondu, z něhož měli členové nově zřízené katedrální kapituly od té doby pobírat pevné platy. Konfiskovány byly také budovy patřící kolegiátní kapitule. Toho roku shořel také hlavní oltář katedrály.

Dne 13. března 1786 papež Pius VI. kanonicky ustanovil tarnovskou diecézi, začlenil ji do lvovské metropole a bývalé kolegiátní kapitule udělil důstojnost biskupské katedrály. Dne 24. září 1786 se za účasti tisíců věřících uskutečnil slavnostní nástup biskupa Floriana Amanda Janowského, prvního tarnovského biskupa. Rakouská vláda ji však po 22 letech nechala v roce 1808 zrušit.

Tarnovská katedrála se stala farním kostelem v diecézi Przemyśskél a od roku 1822 v diecézi Tyniecké. náhled|vlevo|Sedmiramenná klenba bývalé kaple sv. Kříže

Na počátku 19. století byly kaple Panny Marie Škapulířové a Svatého Kříže sloučeny do jedné zasvěcené svatému Valentýnovi (dnes součást jižní lodi). V roce 1810 byla kvůli špatnému stavu snesena horní část věže až po hřeben střechy. V roce 1821 byla na soukromé náklady mírně zvýšena a zastřešena kupolovitou střechou.

Obnova a rekonstrukce 1827-1832