náhled|200px|Katolický biskup latinské církve Gerhard Ludwig Müller s pontifikáliemi V katolické církvi je biskup vysvěcený duchovní, který má plnou svátost svěcení a je zodpovědný za vyučování nauky,<ref></ref> správu katolíků ve své jurisdikci,KKC, § , s. 237. posvěcování světaKKC, § , s. 237. a zastupování církve.KKC, § , s. 394.KKC, § , s. 237. Katolíci odvozují původ biskupského úřadu od apoštolů, o nichž se věří, že byli o Letnicích obdařeni zvláštním charismatem a úřadem z Ducha svatého.KKC, § , s. 395. Katolíci věří, že toto zvláštní charisma a úřad se předává prostřednictvím nepřetržité posloupnosti biskupů vkládáním rukou ve svátosti svěcení.KKC, §§ –, s. 395.

Diecézní biskupové – ve východních katolických církvích známí jako eparchiální biskupové – jsou pověřeni správou místních oblastí katolické církve, které jsou v latinské (římskokatolické) církvi známé jako diecéze a ve východních církvích jako eparchie. Biskupové se souhrnně nazývají kolegium biskupů a mohou mít další tituly jako arcibiskup, kardinál, patriarcha nebo papež. V roce 2020 žilo v latinské a východní církvi katolické církve celkem přibližně 5 600 biskupů.

Biskupové jsou vždy muži. Kromě toho kánon Kodexu kánonů východních církví vyžaduje, že kandidát na východní biskupství (kánon Kodexu kanonického práva z roku 1983 uvádí téměř stejné požadavky) musí:

prokázat pevnou víru, dobré mravy, zbožnost, horlivost pro duše a rozvážnost; těšit se dobré pověsti; nebýt vázán manželským svazkem; být starší třiceti pěti let; být vysvěcen na kněze nejméně pět let; mít doktorát nebo licenciát z nějaké církevní vědy nebo být alespoň jejím odborníkem.

Diecézní nebo eparchiální biskupové

náhled|vpravo|200px|Východní katolický biskup syrsko-malabarské církve drží kříž Mar Thoma, který symbolizuje dědictví a identitu syrské církve svatého Tomáše křesťanů v Indii. náhled|200px|Johann Otto von Gemmingen, kníže-biskup z Augsburgu v Bavorsku (1591–1598), s berlou, mitrou a pluviálem.

Tradiční úlohou biskupa je působit jako hlava diecéze nebo eparchie. Diecéze se značně liší svou geografickou velikostí a počtem obyvatel. Široká škála diecézí kolem Středozemního moře, které přijaly křesťanskou víru brzy, má spíše kompaktní velikost, zatímco diecéze v oblastech, které byly evangelizovány nedávno, jako například v některých částech subsaharské Afriky, Jižní Ameriky a Dálného východu, bývají mnohem větší a lidnatější. V rámci své vlastní diecéze může biskup latinské církve používat pontifikální roucha a regália (symboly úřadu), ale nesmí tak činit v jiné diecézi přinejmenším bez předpokládaného souhlasu příslušného ordináře.Kodex kanonického práva z roku 1983 (CIC), kán. .

Jmenování Viz: Jmenování katolických biskupů Rezignace ve věku 75 let Od II. vatikánského koncilu v roce 1965 se diecézní biskupové a jim rovní „kteří se stali méně schopnými řádně plnit své povinnosti z důvodu přibývajícího věku nebo z jiného vážného důvodu, důrazně žádají, aby buď z vlastní iniciativy, nebo na výzvu kompetentní autority nabídli své odstoupení z úřadu“. Byl navržen věk 75 let a Jan Pavel II. nechal tato ustanovení začlenit do nového Kodexu kanonického práva latinské církve z roku 1983.

Kánon Kodexu kanonického práva z roku 1983 stanoví, že „diecézní biskup, který dovršil sedmdesátý pátý rok svého věku, má nabídnout svou rezignaci na úřad nejvyššímu pontifikovi, který s přihlédnutím ke všem okolnostem učiní příslušná opatření“. 15. února 2018 papež František zavedl stejné pravidlo i pro biskupy nekardinály působící v Římské kurii, kteří předtím ztráceli své postavení automaticky v 75 letech.

Úloha náhled|vpravo|200px|Jedna z heraldických forem erbu latinského katolického biskupa. „Diecézní biskup“CIC, kán. , , a je pověřen péčí o místní církev (diecézi)CIC, kán. . a je zodpovědný za vyučování, řízení a posvěcování věřících své diecéze, přičemž se o tyto povinnosti dělí s kněžími a jáhny, kteří pod ním slouží.CIC, kán. .

„Učit, posvěcovat a řídit“CIC, kán. . znamená, že musí (1) dohlížet na hlásání evangelia a katolickou výchovu ve všech jejích formách; (2) dohlížet na udílení svátostí a zajišťovat jejich udělování; a (3) vydávat zákony, spravovat a působit jako soudce v kanonicko-právních záležitostech ve své diecézi. Slouží jako „hlavní pastýř“ (duchovní vůdce) diecéze a je zodpovědný za pastorační péči o všechny katolíky žijící v jeho církevní a obřadní jurisdikci.CIC, kán. a . Je povinen sloužit každou neděli a ve sváteční den mši svatou s úmyslem modlit se za ty, kteří jsou v jeho péči, přidělovat duchovní na jejich místa v různých institucích a dohlížet na finance.CIC, kán. a . Biskup má mít zvláštní péči o kněze, naslouchat jim, využívat je jako rádce, zajišťovat jejich náležité zaopatření ve všech směrech a hájit jejich práva stanovená Kodexem kanonického práva.CIC, kán. . Latinskokatoličtí biskupové také musí každých pět let vykonat pravidelnou návštěvu ad limina u Svatého stolce.CIC, kán. .

Vzhledem k jejich funkci učitelů víry je v některých anglicky mluvících zemích zvykem přidávat ke jménům biskupů dodatečný titul „D.D.“ (Doctor of Divinity) a oslovovat je „Doctor“.

Pouze biskup má pravomoc udělovat svátost svěcení. V latinské církvi byla nižší svěcení zrušena po Druhém vatikánském koncilu. Ve východních katolických církvích může mnišský archimandrita své podřízené tonzurovat a ustanovovat do nižších svěcení; tonzura a nižší svěcení však nejsou považovány za součást svátosti svěcení.KKC, § . s. 394.

V latinské církvi svátost biřmování obvykle uděluje biskup, ale může pověřit kněze. V případě přijetí dospělého člověka do plného společenství s katolickou církví udělí biřmování předsedající kněz.CIC, kán. . Ve východních katolických církvích udělují biřmování (nazývané chrismace) obvykle kněží, protože se uděluje současně se křtem. Žehnání kostelů a oltářů je v pravomoci pouze diecézního nebo eparchiálního biskupa, který však může pověřit provedením obřadu jiného biskupa nebo dokonce kněze.CIC, kán. .

Na Zelený čtvrtek předsedají latinští katoličtí biskupové mši svaté (missa chrismatis). Při této mši se sice žehná olej nemocných pro svátost pomazání nemocných, ale v případě potřeby jej může požehnat i kterýkoli kněz. Křižmo může posvětit pouze biskup. Ve východních katolických církvích křižmo světí výhradně hlavy církví sui iuris (patriarchové a metropolité) a diecézní biskupové tak činit nemohou.

Pouze biskup nebo jiný ordinář může udělit nihil obstat teologickým knihám a potvrdit, že jsou prosté doktrinálních nebo morálních omylů; je to výraz učitelské autority a odpovědnosti biskupa za výchovu.

Před Druhým vatikánským koncilem bylo také výsadou biskupa posvětit patenu a kalich, které se používaly při mši. Jednou ze změn zavedených po koncilu je, že nyní se říká prosté požehnání, které může udělit kterýkoli kněz.

Kanonická autorita V západních i východních katolických církvích může mši svatou nebo božskou liturgii sloužit každý kněz. Aby však mohl kněz sloužit mši nebo božskou liturgii veřejně, musí mít povolení místního ordináře – toto povolení může být uděleno farářům farností na omezenou dobu, ale pro dlouhodobé povolení je obvykle nutné obrátit se na diecézního biskupa. Cestujícím kněžím může být vydán celebret, aby mohli farářům a biskupům mimo vlastní diecézi prokázat, že mají dobrou pověst. Avšak i v případě, že kněz takový doklad nemá, může slavit svátosti, pokud místní biskup nebo farář usoudí, že hostující kněz je osobou bezúhonnou.CIC, kán. .

Na Východě se na oltáři uchovává antimension podepsaný biskupem, který částečně připomíná, čí je to oltář a pod čí omophorionem kněz v místní farnosti slouží.

Aby kněz mohl platně vysluhovat svátost smíření, musí mít fakultu (povolení a pravomoc) od místního biskupa;CIC, kán. . avšak pokud je kajícník v nebezpečí smrti, má kněz právo i povinnost zpověď vyslechnout, ať už se nachází kdekoli.CIC, kán. a kán. .

Kněží a jáhni latinské církve musí mít pro předsedání obřadům manželství příslušnou jurisdikci nebo pověření od kompetentní autority. V latinské větvi katolické církve platí učení, že svátostné milosti udělují sami snoubenci; ačkoli tedy obřad uzavření manželství obvykle vede vysvěcená osoba, může biskup pověřit přítomností při výměně manželských slibů i laika; to se děje pouze v krajních případech, například v misijních územích. Ve východní tradici je duchovní nejen svědkem výměny slibů, ale musí udělit požehnání, aby se manželství stalo platným.KKC, § .

Pokud to konkrétní biskup nezakázal, může kázat každý biskup v celé katolické církviCIC, kán. . a každý kněz nebo jáhen může také kázat kdekoli (za předpokladu povolení místního faráře), pokud mu nebyla omezena nebo odňata možnost kázat.CIC, kán. .

V diecézní katedrále se nachází zvláštní křeslo zvané katedra, někdy označované jako trůn, které je ve svatyni vyhrazeno výhradně pro ordináře a symbolizuje jeho duchovní a církevní autoritu.

Další tituly, postavení a úlohy

Biskupové mohou v katolické církvi zastávat i další funkce, například:

Jmenovaný (arci)biskup Kněz, který byl jmenován biskupem nebo diecézní biskup, který byl jmenován arcibiskupem, a je před nástupem do úřadu nebo instalací.

Titulární (arci)biskup

Titulární biskup (nebo titulární arcibiskup) je (arci)biskup, který není (arci)biskupem (arci)diecéze; pokud (od roku 1970) není koadjutorem nebo emeritním biskupem, je přidělen k titulárnímu stolci, což je obvykle název města nebo oblasti, která byla sídlem diecéze, ale jejíž biskupský stolec (diecéze) již jako takový nefunguje. Titulární (arci)biskupové často slouží jako pomocní biskupové, jako úředníci v římské kurii, v patriarchálních kuriích východních církví, jako papežští diplomatičtí vyslanci (zejména apoštolští nunciové nebo apoštolští delegáti) nebo stojí v čele některých misijních předdiecézních jurisdikcí (zejména jako apoštolský vikář, který od roku 2019 již nedostává titulární stolec). Od roku 1970 používá biskup koadjutor (nebo arcibiskup) titul biskupského stolce, do něhož je přidělen, a emeritní biskup (nebo arcibiskup) používá titul svého posledního sídelního stolce.

Sufragánní biskup

Sufragánní biskup vede diecézi v rámci jiné církevní provincie, než je hlavní diecéze, metropolitní arcidiecéze.

Pomocný biskup

Pomocný biskup je asistent diecézního biskupa nebo arcibiskupa na plný úvazek. Pomocní biskupové jsou titulární (arci)biskupové bez práva nástupnictví, kteří různými způsoby pomáhají diecéznímu biskupovi nebo arcibiskupovi a jsou obvykle jmenováni jako generální vikáři nebo biskupští vikáři (arci)diecéze, v níž slouží.CIC, kán. , .

Biskup koadjutor

Biskup koadjutor je (arci)biskup, který má téměř stejnou pravomoc jako diecézní biskup nebo arcibiskup; má zvláštní pravomoci a právo nahradit dosavadního diecézního biskupa nebo arcibiskupa.CIC, . Jmenování koadjutorů je považováno za prostředek k zajištění kontinuity církevního vedení. Až do nedávné doby existovala možnost, že biskup koadjutor neměl právo nástupnictví.

Biskup-prelát Biskup, který zastává úřad nevyžadující biskupské svěcení, zejména prelát osobní prelaturyCIC, kán. , , a . nebo územní prelatury.CIC, kán. , .

Emeritní (arci)biskup

Když diecézní biskup, arcibiskup nebo pomocný biskup odejde do důchodu, je mu udělen čestný titul „emeritní“ posledního stolce, kterému sloužil, tj. emeritní arcibiskup, emeritní biskup nebo emeritní pomocný biskup stolce. „Emeritus“ se nepoužívá pro titulární stolec, ale mohl by se používat pro (arci)biskupa, který přešel na jiné než (arci)diecézní místo, aniž by byl skutečně penzionován. Příklad: „arcibiskup (nebo biskup) emeritní z místa“. Kardinál Luis Antonio Tagle, který byl povýšen na prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, se stal emeritním arcibiskupem Manily.