Vitória Nabo Correia Bixarxe, O.S.C. (řeholním jménem: Viktorie od Vtělení; 6. března 1661 Salvador – 19. července 1715 tamtéž) byla brazilská klariska a mystička. Katolická církve jí uctívá jako Služebnici Boží.

Život Většina informací o jejím životě pochází z díla; História da Vida, e Morte da Madre Soror Victória da Encarnação Religiosa Professa no Convento de Santa Clara do Desterro da Cidade da Bahia, vydaného roku 1720.

Narodila se v São Salvador da Bahia jako dcera kapitána Bartolomea Nabo Correiy a Luísy Bixarxe. Měla jednoho bratra a tři sestry, z nichž jedna vstoupila do kláštera společně s ní.

Dívky narozené v kolonii, určené k řeholnímu životu – ať už z vlastního rozhodnutí, nebo z vůle rodiny – musely vstupovat do portugalských klášterů a konventů. Krize majitelů cukrových plantáží, způsobená konkurencí karibského cukru, však způsobila, že posílání dívek do Portugalska bylo stále obtížnější, protože náklady byly vysoké. Navíc samotná cesta představovala velké riziko: hrozily pirátské útoky i nebezpečí ztroskotání.

Městská rada Salvadoru spolu s urozenými rodinami se proto zasadily o založení ženského kláštera s klauzurou přímo v Brazílii. Žádost byla podána portugalské koruně roku 1664, avšak na založení očekávaného kláštera bylo nutné čekat ještě několik let.

Po třinácti letech od podání žádosti, teprve 29. dubna 1677, dorazily do Salvadoru čtyři klarisky z kláštera Santa Clara v Évoře. Musely však zůstat ještě několik dní na lodi, protože budova jejich kláštera dosud postrádala zeď nezbytnou pro zachování klauzury.

Po dokončení prací vystoupily z lodi a byly obyvateli města slavnostně přivítány. Tak byl založen klášter Santa Clara do Desterro de São Salvador da Bahia, který byl až do roku 1744, kdy vznikl klášter da Lapa, jediným oficiálně uznaným ženským klášterem v kolonii.

Vstup do kláštera vlevo|náhled|Viktoriina cela Když slyšela o dívkách, které vstupovaly do kláštera, a pomyslela, že by to mohl být i její osud, říkávala Vitória svému otci, že by raději, aby jí usekl hlavu, než aby se měla stát řeholnicí. Otec, znepokojený odporem své dcery k řeholnímu životu, svěřil svou úzkost zpovědníkovi, otci Joãu de Paivoviy. Při tomto setkání jej otec João uklidnil proroctvím, že jeho dcera bude velkou řeholnicí.

Některé sny a častá vidění Panny Marie a Ježíše prý znepokojovaly srdce dívky, která dosud vždy odmítala možnost stát se řeholnicí. Avšak jiné, děsivé vidění – v němž se spatřila mezi světskými lidmi na lodi, která ztroskotala – zlomilo její odpor. Díky tomu objevila hodnotu zasvěceného života a začala toužit po životě v klauzuře. Požádala tedy svého otce, aby ji poslal do kláštera Desterro, protože byla pevně rozhodnuta zasvětit svůj život Bohu.

Spolu se svou starší sestrou vstoupila do kláštera klarisek; do noviciátu byly přijaty 29. září 1686 a řeholní sliby složily 21. října následujícího roku. Přijala řeholní jméno Viktorie od Vtělení a její sestra Marie od Neposkvrněného početí.

Řeholní život Prostor kláštera byl pro intenzivní lásku k lidem příliš omezený – její dobročinnost přetékala z klauzury za zdi a zasahovala všechny, kterým mohla pomoci. Když zastávala službu vrátné, mnoho chudých čekávalo u brány, protože věděli, že se nevrátí domů bez nějaké pomoci. Prosila své spolusestry o almužny pro potřebné a dělila se s nimi o jídlo. Pro tyto skutky jí říkali Matka Almužnice.

Dávala jim vše, co mohla – dokonce i lavici, na níž spala, i svou přikrývku. Sama pak spávala na zemi na rohoži, přikrytá jen bavlněným prostěradlem. Právě proto nakonec nezemřela ve své cele.

Bylo běžné, že rodina každé dívky přijaté do kláštera poslala s ní otrokyni, která měla řeholnicím sloužit. Tyto černošské otrokyně žily v klášteře a byly nazývány služebnice. Viktorie začala jejich služby odmítat a sama se stala jejich služebnicí. Došlo to tak daleko, že byla zesměšňována a dokonce dostala políček od otrokyně, které sloužila. Ostatní řeholnice pobouřené žádaly, aby použila svou autoritu a otrokyně potrestala. Viktorie však odmítla se slovy, že i Kristus přijal políčky s trpělivostí a pokorou.

Jednou dvě otrokyně onemocněly neštovicemi. Lékař, který je ošetřoval, doporučil, aby byly z kláštera odvedeny, protože už nebylo léku a hrozilo nakažení ostatních. Viktorie trvala na tom, aby zůstaly, a sama se o ně postarala. Ze své cely udělala ošetřovnu, poskytovala jim veškerou péči a modlila se za jejich uzdravení. Když onemocněla i třetí otrokyně, přivedli ji rovněž k ní. Po několika dnech se všechny tři zcela uzdravily, aniž by se nakazil kdokoli další.

Při jiné příležitosti přinesli do kláštera chlapce těžce nemocného, aby se o něj řeholnice postaraly. Jeho rodiče byli otroci a dítě již dva roky trpělo, aniž by jej lékaři dokázali uzdravit. Viktorie poznala, že chlapec nebyl pokřtěn. Řekla sestrám, že jeho lékem bude výuka křesťanské nauky a křest. Po krátké katechezi byl pokřtěn a uzdraven.

Tyto i mnohé další skutky lásky vykonala pro nemocné v klášteře; modlitbou jim navracela zdraví. Její modlitby měly také vysvobodit mladou ženu z těžkého záchvatu šílenství, přestože lékaři prohlásili, že se již nikdy nevrátí k rozumu.

Co nemohla vykonat mimo zdi kláštera, žádala svou rodinu, aby vykonala za ni. Uzdravení nemocní, umírající, o které bylo postaráno až do smrti, i lidé, kteří zemřeli opuštění a bez nikoho, kdo by je pohřbil – všechny tyto svěřovala péči své rodiny, protože sama nemohla opustit klauzuru.

Kromě své hluboké úcty k posvátným tajemstvím života Krista a Panny Marie chovala zvláštní zbožnost ke svatému archandělu Michaelovi, protože jej vnímala jako přemožitele ďábla a toho, komu je svěřena péče o duše v očistci.

vpravo|náhled|Cilicium sestry Viktorie V klášteře se považovala za nejmenší ze všech a za služebnici všech. Jídlo přijímala vsedě na zemi a nikdy nejedla maso. Když jí chuť nějakého pokrmu působila potěšení, přimíchala do něj popel, aby změnila jeho chuť. Jedla z nutnosti, nikoli pro potěšení. V jednom ze svých častých vidění spatřila Krista s křížem na ramenou, jak jí říká: „Má nevěsto, pojď a následuj mé kroky.“ Od té chvíle začala procházet zastavení křížové cesty s velkým křížem na ramenou a s trnovou korunou na hlavě po vzoru Ježíše. Nosila také cilicium a praktikovala sebezbičování.

Zemřela 17. července 1715 v pověsti svatosti. Podle dobových svědectví se po její smrti klášter naplnil příjemnou vůní. Splněním jejího přání ji sestry oblékly do částí svých řeholních oděvů – jedna jí dala závoj, druhá tuniku, třetí šňůru – a byla pohřbena bez čehokoli, co by jí v životě patřilo.

Proces svatořečení Proces byl zahájen krátce po její smrti, ale nedošlo k jeho dokončení. Dne 19. listopadu 2019 byl proces obnoven v arcidiecézi São Salvador da Bahia.

Odkazy Reference

Externí odkazy The Hagiography Circle

Kategorie:Ženy Kategorie:Služebníci Boží Kategorie:Křesťanští mystikové Kategorie:Klarisky Kategorie:Mystičky Kategorie:Narození 6. března Kategorie:Narození v roce 1661 Kategorie:Narození v Salvadoru (Brazílie) Kategorie:Úmrtí 19. července Kategorie:Úmrtí v roce 1715 Kategorie:Úmrtí v Salvadoru (Brazílie)