Zámek Châteauneuf-du-Pape (francouzsky Château de Châteauneuf-du-Pape) je zámek ve Francii v departementu Vaucluse, který již téměř 800 let dominuje stejnojmenné obci a jejím vinicím. Jeho historické spojení s avignonským papežstvím výrazně ovlivnilo jak samotnou obec Châteauneuf-du-Pape, tak vinařství v celém tomto regionu.
V roce 1932 byla zřícenina zámku zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.
Historie Starý a nový zámek thumb|left|náhled|Rytina zámku
Pravděpodobně zde existovalo římské castrum, které bylo zničeno během velkého stěhování národů. To se objevuje pod názvem castellum de Leri v listině z roku 913. Listinu podepsal Ludvík Slepý, který toto místo postoupil Foulquesovi, biskupovi z Avignonu. V roce 1077 jeho nástupce Rostaing udělil toto Léno Pierru d'Albaron, který zde nechal postavit donjon (obytnou věž). Po celý středověk sloužil starý zámek jako strážní stanoviště a mýtnice na řece Rhôně, přičemž přecházel do vlastnictví různých rodin spřízněných s rodem Albaronů.
Poté, co byl zámek ve 12. století rozšířen, získal název Château de l'Hers a během 13. století prošel první rekonstrukcí. Někteří historikové do něj na konci 12. století umisťovali templáře. Tato legenda však byla historiky ve 20. století vyvrácena.
První zmínka o Castro Novo (nové opevněné vesnici), které dalo obci název Châteauneuf, se objevuje až v roce 1094. Toto castrum, nacházející se na kopci, bylo nahrazeno novou stavbou hraběte z Toulouse, lenního pána provensálského hrabství. Tato budova z roku 1146 je v listině z roku 1283 označována jako „stará věž“. Právě tento pozemek získal Godefredus Lauger, biskup z Avignonu, a jeho nástupci na základě listiny z roku 1157, v níž císař Fridrich Barbarossa výslovně zmiňoval přítomnost vinic.
Papežská éra
V době příchodu papežství do Avignonu mělo Châteauneuf, stejně jako Bédarrides nebo Gigognan, zvláštní status v rámci hrabství Venaissin (Comtat Venaissin). Zdejší vyšší a nižší soudní pravomoc nespadala pod rektora hrabství, ale pod avignonského biskupa.
Klement V. zde pobýval 5. dubna 1314, než překročil Rhônu, aby se dostal do Roquemaure, kde o patnáct dní později zemřel.
Jacques d'Euze, bývalý avignonský biskup, byl zvolen papežem v roce 1316 a přijal jméno Jan XXII. Vzhledem k tomu, že Châteauneuf spadalo přímo pod jeho správu, nechal sotva tři měsíce po svém nástupu zahájit stavební práce v L'Hers. Z účtů Apoštolské komory vyplývá, že na obnovu tohoto starého zámku ze 12. století vynaložil 3000 florinů.
Poté se v roce 1317 rozhodl postavit nad obcí nový zámek, který byl dokončen v roce 1333. Vzhledem ke své velikosti a poloze měl především obrannou funkci. Současně nechal v roce 1318 obehnat celé město hradbami.
Nástupci Jana XXII. v Châteauneuf pobývali jen zřídka. Výjimkou byly situace, kdy Avignon ohrožoval mor, a papežský dvůr se sem proto dočasně přesunul. To byl i případ roku 1383. Pouze Klement VII. nechal v letech 1385 až 1387 provést údržbové práce na zámku, který jeho předchůdci zanedbávali. Nechal také znovu vysadit vinice. Ze všech papežů zde sídlil nejdéle. Jeho nástupce, Benedikt XIII., se zde usadil v průběhu roku 1396 poté, co nechal provést několik oprav.
To ještě více odsouvá do říše pohádek a pověstí příběh, který vyprávěl Alphonse Daudet o papeži jménem Bonifác.
Po návratu papežů do Říma
Po skončení velkého západního schizmatu a odchodu papežů z Avignonu chyběla vůle i finanční prostředky na údržbu zámku. Avignonští biskupové a arcibiskupové, kterým objekt patřil, o něj ztratili zájem a stavba byla ponechána svému osudu.
Svůj strategický význam však zámek znovu získal během hugonotských válek. V roce 1562 se Jean-Perrin Parpaille, jehož rodina z Châteauneuf pocházela, pokusil zámek dobýt. Byl však odražen vojsky kardinála Alexandra I. Farnese, apoštolského administrátora Avignonu, a musel na místě zanechat svou munici. To vedlo historika Louise de Pérussis k tomu, že ve svém díle Discours de guerre de la Comté de Venayscin et de la Provence (1563–1564) poznamenal: „Zmíněný Parpaille si tam spálil vousy, nechal tam několik svých mrtvých a potupně odtáhl do Orange.“
Poté, co obyvatelé po masakru v Mornas obec opustili, se v červenci 1562 vesnice i zámku zmocnili hugenoti vedení Charlesem Dupuy de Montbrun, zástupcem barona des Adrets. Zůstali zde až do února 1563 a vyplenili celý region. Když kalvinisté město po bitvě u Valréas opustili, převzal jej opět baron des Adrets, který v březnu 1563 část zámku zapálil. Jeho jednotky vyrabovaly sklad soli a vypálily kostel. Po jejich odchodu zbyl ze zámku pouze donjon (obytná věž) a velký kus obvodové zdi.
Po obnovení míru v roce 1578 byly zbytky zámku zrekonstruovány. V roce 1580 udělil papež Řehoř XIII. Jeanu-Baptistu d'Alphonse a jeho mužským potomkům titul doživotního kapitána zámku. Toto jmenování zrušil Řehoř XV. v roce 1623, ale v roce 1633 jej pro Pierra d'Alphonse obnovil Mario Philonardi, vicelegát v Avignonu. Titul později převzal Charles de Suarez, generální provicář arcibiskupství, který se zámku ujal.
Mezitím v roce 1584 vydal Georges d'Armagnac, avignonský arcibiskup, nařízení pro tuto „obec Châteauneuf-Calcernier, zvanou Papežská“, které mělo chránit zdejší vinice. V následujícím století, konkrétně v roce 1681, nechal jeho nástupce Hyacinthe Libelli zámek upravit a zkrášlit, aby se v něm mohl sám usadit.
V roce 1728 pronajal nový avignonský arcibiskup François-Maurice Gontier budovu za 400 liber ročně irskému šlechtici Johnu, baronu z Powers, a do nájmu mu dal i papežský pozemek. Když přišla sklizeň, rozhodl se baron odeslat svá vína přes přístav Roquemaure. Setkal se však s jednoznačným odmítnutím. Zdejší konšelé mu oznámili, že „vína z Châteauneuf jsou kvůli své zemité chuti výrazně horší než vína z Roquemaure“. Vysvětlením byla tehdejší přítomnost vinic produkujících muškátové víno. Stejný problém měl v roce 1731 také markýz de Tulle na svých vinicích u zámku La Nerthe.
Po Francouzské revoluci, kdy se Avignon a hrabství Venaissin v roce 1793 staly součástí republiky, mohli vinaři prodávat svou produkci o třetinu dráže, než činila maximální stanovená cena v departementu, protože „víno z Châteauneuf má uznávanou špičkovou kvalitu v každém ročním období“. V roce 1798 byl zámek i s pozemky prodán v dražbě J. B. Establetovi, který jednal se souhlasem svých 30 spoluobčanů. O rok později nový majitel rozprodal objekt na stejné díly svým společníkům. Každý z nich pak začal rozebírat zámecké zdi, buď aby kameny prodal, nebo je využil pro vlastní potřebu.
V roce 1858 bylo přízemí donjonu pronajato pro skladování materiálu s podmínkou, „že prostory budou zpřístupněny všem cizincům, kteří si je budou chtít prohlédnout“. V roce 1892 byla zřícenina převedena zpět na stát a okamžitě zapsána na seznam historických památek (monument historique).
Během druhé světové války se zde usadili Němci. Upravený donjon sloužil jako sklad zbraní a protiletecké pozorovatelny v nadmořské výšce 115 metrů. Vylodění v Provence vyvolalo ústup okupačních sil. Zámecká posádka, která zde skladovala výbušniny a munici, je před svým odchodem 20. srpna 1944 odpálila, což zcela zničilo celou severní část zámku. Netknutá zůstala pouze jižní stěna donjonu a sklep. Západní fasáda, ačkoliv byla již v troskách, výbuchu odolala a její okna stále ukazují původní třípatrové uspořádání zámku. V červnu 1944 byl v blízkosti zámku zabit mladý odbojář z hnutí Francs-Tireurs Provençaux, což dokládá pamětní deska na místě.
V roce 1960 se vedení obce rozhodlo zřídit v bývalém papežském sklepě recepční sál. Tento velký zámecký sál si zachoval své původní proporce. Dvakrát ročně slouží jako prestižní zázemí pro zasedání vinařského bratrstva Échansonnerie des Papes z Châteauneuf-du-Pape, které zde přijímá nové členy. Během těchto večerů noví členové symbolicky přebírají klíč od papežského sklepa.
Kromě těchto slavnostních večerů je se zámkem spjata řada dalších slavností, jako je La Tauléjade, která představuje nové ročníky odborníkům, Svátek svatého Marka (Fête de la Saint-Marc), během něhož lze ochutnat poslední tři ročníky červených a bílých vín, historický festival vína Fête de la véraison a slavnostní zahájení sklizně Ban des vendanges, které označuje začátek vinobraní.
Popis budovy Třípatrový zámek tvořil rozsáhlý obytný palác (Corps de logis), který byl v rozích lemován čtyřmi věžemi. Přízemí sestávalo ze tří velkých sálů, mezi nimiž byl i dolní sál neboli papežský sklep. První patro, vyhrazené pro oficiální účely a ceremoniální život, obsahovalo rovněž velký sál – slavnostní dvoranu, kde se konaly veškeré oslavy a recepce. Druhé patro pak sloužilo jako soukromé apartmány samotného papeže.
Architektura
Doba výstavby zámku spadá do období, kdy se začal formovat specifický rhodanský gotický styl. Ten byl výsledkem první syntézy mezi gotickým uměním severní Francie a tradičním románským uměním v Provence a Languedocu, k níž došlo mezi lety 1319 a 1326. Tato technika, která na levý břeh Rhôny pronikla velmi pravděpodobně díky kameníkům z východního Languedocu, nese výrazné stopy jejich jihofrancouzského temperamentu. Využívala přitom koncept jednoduché lodi zastřešené křížovými klenbami.
Nové gotické umění proniklo do Avignonu v letech 1316 a 1317, kdy Jan XXII. nechal přistavět dvě kaple ke katedrále Notre-Dame-des-Doms, a následně při přestavbě kostela svatého Agricola v roce 1321. Tento styl se udržel, protože papeže nadchlo „umění královských zemí“, které umožňovalo prosvětlení vnitřních prostor budov, přestože zpočátku zůstal zachován bazilikální půdorys a masivní pravoúhlé pilíře.
Jak však analyzoval historik Alain Girard, „jednota objemu, strohost a dominance zdiva byly pro údolí Rhôny typické“. Dříky sloupů byly postupně hladké, jejich hlavice se zjednodušily a žebra kleneb se rozšiřovala tak, aby vytvářela hrany. Úzký profil oken a stavebních otvorů se nakonec prosadil jako nutná ochrana před mistralem a příliš ostrým slunečním světlem.
Stavitelé Na počátku stavebních prací převzal vedení staveniště Hugues de Patras, který měl na starosti rozdělování mezd dělníkům. V roce 1319 přenechal vedení stavby Raymondu d'Ébrard, který nosil titul domicellus domini pape (papežský šlechtic či páže), ale Patras nadále pokračoval ve své funkci náboráře a plátce pracovních sil. Jeho mistr tesařský Raymond Mézières nechal po Rhôně voraři ze Seysselu splavit dva celé vory stavebního dřeva.
V červenci 1322 byli oba nahrazeni Guillaumem Costem. Ten měl stavbu na starosti po dobu jednoho roku, během něhož byla dokončena hrubá stavba. Zbývalo ještě osadit krov zámku. Tyto tesařské práce, které byly zahájeny v roce 1333, řídil avignonský tesař Pierre Gautier, který se vydal na misi do Ligurie, aby zde zajistil potřebné stavební dřevo.
Dlažba
V roce 1960 vykopal Sylvain Gagnière během archeologického výzkumu v papežském sklepě v Châteauneuf-du-Pape téměř tisíc glazovaných dlaždic ze žáruvzdorné terakoty, které tvořily původní podlahu. Mnohé z nich byly jednobarevné, zelené nebo žluté, někdy tmavě hnědé. V roce 1963 tentýž archeolog odkryl přímo na místě podlahu ze 14. století v Papežském paláci v Avignonu, konkrétně v komnatě papeže Benedikta XII. postavené v letech 1334 až 1342. Jeho vykopávky tam umožnily zachránit rozsáhlou sbírku roztroušených fajánsových dlaždic. Jejich příbuznost s nálezy z Châteauneuf byla naprosto zřejmá.
Tato dlažba pocházela z dílen v oblasti Uzège. V účetních registrech Introitus et exitus jsou tyto dílny zmiňovány v letech 1317 až 1319 s dodávkou 50 000 kusů a následně v roce 1336 s 34 300 kusy. První objednávka dorazila z obce Saint-Quentin-la-Poterie. Apoštolská komora navíc 3. listopadu 1317 zaplatila za 6 000 podlahových dlaždic Pierru Biscarelovi, cihláři z Châteauneuf-du-Pape. Další várku 16 800 kusů malo albis (bílých dlaždic) dodali jiní místní cihláři z Châteauneuf.