Katedrála svatého Jana v Besançonu, nazývaná také katedrála svatého Jana a Štěpána (cathédrale Saint-Jean Saint-Étienne), je původem karolinská bazilika a katedrála nacházející se ve francouzském městě Besançon v departementu Doubs v regionu Burgundsko-Franche-Comté. Její základy pocházejí již ze 3. století, následně však byla několikrát přestavěna, zejména v 9. a 11. století. Současná stavba v sobě spojuje prvky románského, gotického a barokního slohu.

Budova je jednou z mála ve Francii, která má dva protilehlé chóry (Podobným příkladem je katedrála ve Verdunu a tento architektonický prvek je typický spíše pro porýnskou románskou architekturu).

V jejích interiérech se nachází přibližně třicet obrazů zapsaných na seznamu historických památek, orloj považovaný za mistrovské dílo svého druhu a také tzv. Janova Růže (Rose de Saint-Jean) – kruhový oltář z 11. století vyrobený výhradně z bílého mramoru.

V minulosti byla legitimita katedrály jako sídla diecéze opakovaně zpochybňována, zejména nedalekou kapitulou u svatého Štěpána. Papež Kalixt II., který z regionu Franche-Comté pocházel, však toto právo kostelu navrátil a potvrdil jej jako „mateřský kostel“. V prostorách katedrály je pohřbeno mnoho významných osobností, včetně burgundských hrabat a místních arcibiskupů.

V roce 1875 byla katedrála zapsána na seznam historických památek francouzského ministerstva kultury.

Poloha Katedrála stojí přímo v historickém centru města ve čtvrti známé jako kapitulní čtvrť svatého Jana (quartier capitulaire Saint-Jean), která své jméno získala pro vysokou koncentraci církevních staveb. Katedrála je situována na strmě stoupající cestě vedoucí k citadele v Besançonu, těsně pod úpatím hory svatého Štěpána. Nachází se v těsné blízkosti citadely, hned za galo-římskou Černou bránou (Porte Noire) a přímo naproti bývalému arcibiskupskému paláci, přičemž celá stavba je zasazena do terénu s velmi výrazným sklonem.

Historie

Od počátků do 11. století

Besançon před založením arcidiecéze náhled|Kázání svatého Ferreola a svatého Ferrucia na obraze od Charlese-Josepha Natoirea.

Koncem 2. století vyslal lyonský biskup svatý Irenej dva misionáře – kněze svatého Ferrucia a jeho bratra, jáhna svatého Ferreola, aby založili církev v tehdejším Vesontiu (latinský název Besançonu) a šířili evangelium v galo-římské Sekvánii. Usadili se v jeskyni v místech dnešní městské čtvrti Saint-Ferjeux, odkud vedli svou činnost.

Dne 10. června 212 byli na příkaz římského místodržícího Claudia umučeni a sťati, neboť v jejich křesťanském působení spatřoval hrozbu pro veřejný pořádek. Jejich cíl však byl splněn; region Franche-Comté byl postupně christianizován a na počest obou mučedníků byl později postaven kostel svatého Ferrucia.

Založení mateřského kostela První historicky doložený biskup v Besançonu je písemně potvrzen k roku 346: byl jím Pancharius (Pancrác z Besançonu). Episkopální katalog jej však řadí až na šesté místo, čímž klade působení prvního besançonského biskupa Lina (svatého Lina) přibližně do poloviny 3. století. Město již tehdy disponovalo kostelem, který sloužil jako biskupské sídlo, z tohoto období se však dochovalo jen velmi málo informací. Existenci křesťanských svatyní nepřímo potvrzuje svědectví římského císaře Juliána z roku 360, který uvádí: „Město je krásné a velké, zdobené velkolepými chrámy.“

Hypotézu o existenci původního římského kostela podpírá také archeologický průzkum z roku 1863. Sondáž provedená v horní části hlavní lodi odhalila „mohutné kamenné bloky z lomu Vergenne, které zřejmě sloužily jako základy římských staveb.“ Tento raný kostel nesl pravděpodobně jméno svatého Štěpána (Saint-Étienne), jak bylo v tehdejší době zvykem – hlavní biskupský kostel se obvykle zasvěcoval svatému Štěpánovi, druhý Panně Marii a křestní kaple neboli baptisteria svatému Janovi. K roku 590 se pak v textu o životě svatého Kolumbána hovoří o zázraku, k němuž mělo dojít v besançonské ecclesii (církvi/kostele), bez bližšího určení konkrétního místa.

Karolinská katedrála náhled|vlevo|Apoštol Jan na mozaice od Cimabueho. Hugo I. de Salins v 11. století katedrálu v Besançonu oficiálně zasvětil právě tomuto světci.

Na počátku 9. století prošla budova kompletní přestavbou a změnila se její Orientace kostela\orientace, což umožnilo získání větší stavební parcely, jak dodnes dokládá tzv. Všední kaple (chapelle de Semaine).

Nový objekt v karolinském slohu vznikl z podnětu arcibiskupa Bernoina, který jej vysvětil 21. dubna mezi lety 811 a 838. Tato trojlodní katedrála neměla transept, ale disponovala dvěma protilehlými apsidami; její celková délka činila přibližně 65 metrů. Uspořádání se dvěma protilehlými chóry tehdy budovu přibližovalo katedrálám stavěným v tehdejším Německu, zejména staré katedrále v Kolíně nad Rýnem.

Stavba vykazovala další výrazné specifikum: hlavní apsida s oltářem svatého Štěpána a biskupským trůnem směřovala na západ. Bohoslužby se proto sloužily tváří k lidu, což byl zvyk, který si katedrála uchovala až do počátku 19. století. Vedlejší apsida na opačném (východním) konci byla naopak orientována na východ a tvořila kapli zasvěcenou Panně Marii.

Toto neobvyklé uspořádání naznačuje, že na místě původně existovaly dva samostatné kostely. Jde o architektonický jev (tzv. katedrální skupinu), který je znám například z katedrálního komplexu v Ženevě. První z obou původních budov zřejmě sloužila hlavním liturgickým účelům, zatímco druhá plnila biskupské funkce nebo hostila zvláštní slavnosti, například o Velikonocích. Komplex doplňovalo baptisterium a biskupská rezidence.

Když byly obě starší budovy v 9. století strženy, aby uvolnily místo nové karolinské katedrále zasvěcené svatému Janovi, původní patrocinia se přenesla na nové oltáře. Oltář svatého Štěpána se stal hlavním oltářem a oltář Panny Marie byl umístěn v proti-chóru (contre-chœur). Tato architektonická dualita (hlavní chór a proti-chór) představuje typický znak porýnského stavitelství.

Právě v tomto období se v písemných pramenech poprvé oficiálně objevuje patrocinium svatého Jana. Předpokládá se, že tuto volbu učinil arcibiskup Bernoin (811–829), který chtěl novou stavbou odkázat na samotné počátky místní církve. Tu totiž založili svatý Ferrucius a jeho bratr svatý Ferreol, žáci lyonského biskupa Ireneje. Irenej byl žákem Polykarpa ze Smyrny a ten byl přímým učedníkem apoštola svatého Jana. Nejstarší zasvěcení prvků v chrámu (oltář svatého Štěpána a oltář Panny Marie) však přetrvala, což v minulosti vedlo k nejasnostem ohledně oficiálního názvu celé katedrály.

Název „katedrála svatého Jana“ se v té době užíval zřídka. Častěji se hovořilo o kostele či kapitule svatého Štěpána, jak uvádí listina z roku 944 zmiňující „kostel svatého Štěpána a Panny Marie v Besançonu“. Oficiální pojmenování „svatý Jan“ pro novou karolinskou stavbu dokládá až jediný dokument z 10. století. Jiné dochované prameny vyzdvihují bohatství a rafinovanost Bernoinovy stavby, zejména pak hlavního oltáře, u kterého dobové texty opěvují „nesrovnatelný jas a drahokamy“.

Tento hlavní oltář pravděpodobně zdobilo zlaté antependium či deska (table d'or), která byla zničena v roce 1642. V téže době bylo nedaleko nové katedrály vybudováno také původní baptisterium. To se později proměnilo v samostatný křestní kostel svatého Jana Křtitele (ecclesia baptisterii), jenž fungoval zároveň jako farní kostel, o čemž svědčí liturgické texty z 11. století.

Katedrála v 11. století Arcibiskup Hugo I. de Salins (1031–1066) nechal v katedrále provést rozsáhlé stavební úpravy a dne 23. září 1061 budovu znovu vysvětil. Z této stavební etapy se do dnešních dnů v podstatě nic nedochovalo. Výjimku tvoří čtyři vysoké reliéfy (vysoké reliéfy) představující symboly čtyř evangelistů, jejichž přesný původ je však stále předmětem odborných diskusí.

Tyto plastiky, vytesané do dříků antických sloupů, mohly původně tvořit součást obnovené výzdoby tehdejší severní boční fasády z 11. století, kde se nacházel hlavní vstup do chrámu. To by znamenalo, že byly při demolici ve 12. století ušetřeny a následně vsazeny do zdi poblíž Černé brány (Porte Noire). Druhá hypotéza předpokládá, že reliéfy patřily až k fasádě ze 12. století (nikoli z 11. století) a na zdi u Černé brány byly osazeny během 13. století.

Díky dochovaným dobovým liturgickým dokumentům si lze dnes o podobě katedrály z 11. století udělat poměrně jasnou představu. Presbytář (kněžiště) se nacházel v západní apsidě a byl výrazně vyvýšen. V jeho středu, za hlavním oltářem, vystupoval biskupský trůn. Ten byl obklopen balustrádami, jež rámovaly lavice pro asistující duchovní různých svěcení. Pod presbyteriem se rozkládal chór kanovníků. U paty samotné svatyně stál oltář primy a nacházel se zde vstup do krypty vybudované k poctě svatého Ferreola a svatého Ferrucia. Před vstupem do chóru, v úrovni bočních dveří vedoucích do velkého ambitu, se pak tyčil takzvaný oltář Kříže.

Liturgické úkony, jako bylo vysazení kajícníků na Popeleční středu a jejich smíření na Zelený čtvrtek, probíhaly skrze dveře vedoucí do exteriéru chrámu: konkrétně přes levou bránu a západní pravou bránu (přičemž první jmenovaná sloužila jako hlavní vstup a druhá vedla do křížové chodby arcibiskupství). K samotnému tělu katedrály přiléhaly jednotlivé oratoře, což umožňovalo sloužit větší počet mší současně.

Kaple svatého Ojenda (Saint-Oyend, dnes kaple kapituly), která zůstala zachována i během přestavby ve 12. století, byla v průběhu věků několikrát upravena. Její osa přitom není kolmá k jižní lodi budovy z 12. století. Výrazné osové vychýlení této kaple vůči malé a velké křížové chodbě jasně ukazuje, že rozmístění vedlejších budov původně odpovídalo celkovému urbanistickému plánu, ve kterém se osa tehdejší katedrály lišila od osy dnešní, přijaté při celkové rekonstrukci stavby ve 12. století. Nová katedrála z 11. století od Huga I. de Salins totiž vznikla na zcela novém půdorysu podle nového architektonického modelu. Tento plán změnil původní orientaci stavby o osm stupňů, což umožnilo prodloužit lodě směrem k východu, aniž by byla narušena tehdejší stoupající cesta k besançonské citadele.

Spor kapitul náhled|Pečeti kapituly u svatého Štěpána z roku 1156 a kapituly u svatého Jana z let 1128–1177. Vedle nich je vyobrazena jejich měna „estevenante“ (kresby z roku 1880).

Mezi 12. a 13. stoletím propukl v Besançonu vleklý a významný konflikt, v historii známý jako spor kapitul (querelle des chapitres), v němž proti sobě stály katedrála svatého Jana a kostel svatého Štěpána. Arcibiskup Hugo I. de Salins, který nechal přestavět katedrálu svatého Jana, totiž v letech 1033 až 1050 založil podle plánů stavitele Gauthiera také nový kostel svatého Štěpána, situovaný v blízkosti besançonské citadely. Hugo I. de Salins tehdy zřídil společnou kapitulu svatého Jana a svatého Štěpána, která měla zajistit koexistenci obou nedaleko od sebe ležících svatyní. Oba chrámy se podílely na volbě arcibiskupa a liturgie přidělovala každému z nich specifickou roli, nicméně katedrále svatého Jana zůstávalo primární přednostní právo.

V roce 1092 si však kapitula u svatého Štěpána začala stěžovat, že byla zbavena svého výsadního postavení. Tvrdila, že právě kostel svatého Štěpána je skutečným mateřským kostelem celé besançonské diecéze. Hlavním argumentem kapituly bylo, že nejstarší dochované listiny ve městě označují zdejší církev právě jako kostel svatého Štěpána. Tehdejší arcibiskup Hugo III. Burgundský (1085–1101) však tyto nároky striktně odmítl. Spory se znovu vyhrotily za jeho nástupce, arcibiskupa Ponce (1102–1107), který musel v roce 1107 pod neúnosným tlakem uvnitř diecéze odstoupit. Správa diecéze byla následně svěřena Guiovi Burgundskému, který se jednoznačně postavil na stranu katedrály svatého Jana a potvrdil její legitimitu jako biskupského sídla.