Vitalij, světským jménem Vasilij Ivanovič Maksimenko (8. srpna 1873, Halfirivka – 21. března 1960, New Jersey) byl duchovním Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Emigrant před ruským bolševismem a zakladatel monastýru sv. Jova Počájevského v Ladomirové na Slovensku. Později odešel do USA a byl jedním z biskupů Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

Život Pocházel z chudé rodiny venkovského diákona. V raném věku osiřel a vychovával ho strýc. V roce 1893 absolvoval Jekatěrinoslavský teologický seminář a v roce 1894 vstoupil na Kyjevskou teologickou akademii. Za účast na studentské demonstraci byl však z akademie vyloučen bez práva studovat na jiné škole. Začal pak pracovat jako učitel v obci Priavdivka, kde zůstal až do roku 1896. Důvody svého vyloučení z akademie popsal v dopisech svým studentským přátelům, kteří je poté předložili rektorovi Kazaňské teologické akademie, biskupovi Antoniji Chrapovickému. Díky jeho přímluvě získal Vasilij Maksimenko právo pokračovat v teologickém studiu ve druhém ročníku studia na teologické akademii v Kazani. Zdejší studium završil v roce 1899 získáním titulu kandidáta bohosloví.

Během studií onemocněl Vasilij Maksimenko tuberkulózou. Navzdory tomu byl 24. ledna 1899 postřižen na mnicha a přijal jméno Vitalij. Dne 25. ledna 1899 byl v Počajivské lávře vysvěcen na diákona a v květnu téhož roku na kněze. Kvůli chatrnému zdraví byl mladý mnich přidělen na pozici docenta do Alexandrovského misijního semináře v Ardoně na Kavkaze, kde zůstal až do roku 1902.

Doba v Počájevské lávře V témže roce byl povýšen do hodnosti archimandrity a poslán do Počájevské lávry. Zde byl ustanoven kazatelem, a zároveň byl pověřen vedením místní tiskárny v lávře. V letech 1903–1917 zde byl redaktorem tiskovin, které lávra vydávala. Názory, které zastával, byly monarchistické, konzervativní a až nacionalistické, což se v produkci jím řízené tiskárny nutně projevovalo. Chelmský a později volyňský biskup Eulogij (Georgijevskij) ve svých pamětech napsal, že počajovská tiskárna byla de facto institucí nezávislou na Počajivské lávře, a zabývala se výhradně politickou propagandou v duchu radikálního ruského nacionalismu. Archimandrita Vitalij pravidelně cestoval do Petrohradu a konzultoval své jednání s nejvyššími orgány země. Zároveň volyňský gubernátor měl k jeho aktivitám výhrady a tvrdil, že přispívají k narušování veřejného pořádku.

V roce 1908 archimandrita Vitalij otevřeně vyzýval shromážděné věřící v Dubně k provádění pogromů. V roce 1911 se zúčastnil setkání s vůdci haličských Moskvanů, během kterého se připravovala široká kampaň na podporu pravoslaví mezi řeckokatolickým obyvatelstvem Haliče.

Po vypuknutí první světové války opustil Počajev a přestěhoval se do Mogileva. V roce 1918 pak odcestoval do Kyjeva, aby se zúčastnil tajné schůze monarchistů. Poté se vrátil do Počajiva a v březnu 1919 byl zatčen jednotkami Symona Petljury. Byl internován v baziliánském klášteře v Bučači spolu s několika dalšími duchovními. V srpnu téhož roku byl propuštěn a vrátil se do Počajivské lávry. Byl jmenován představeným lávry a tuto funkci zastával do roku 1921. V tomto roce byl na příkaz polských úřadů zatčen kvůli protipolskému postoji, který projevoval ve svých publikacích ještě před rokem 1914. Do roku 1922 byl vězněn v Děmblině. Po propuštění nějakou dobu sloužil v Grodnonské eparchii. Poté odešel do Království Jugoslávie. Do roku 1923 žil v různých klášterech Srbské pravoslavné církve.

Působení v Československu V roce 1923 archimandritu Vitalije oslovil biskup Savvatij Vrabec a pozval jej do Československa. V letech 1923–1924 byl duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Prešově. Následně v roce 1924 založil v Ladomirové monastýr svatého Jova Počájevského, začal zde provozovat tiskárnu, jejíž produkce byla zaměřena na místní Rusíny a propagaci pravoslaví.

Působení v USA Dne 23. dubna 1934 se v Bělehradě konalo biskupské svěcení archimandrity Vitalije, přičemž jeho světitelem byl metropolita Antonij (Chrapovickij) a Eulogij (Georgijevskij). Byl jmenován biskupem detroitským, vedoucím farností Ruské pravoslavné církve v zahraničí v Severní Americe. V září 1934 byl povýšen na arcibiskupa. Jeho sídlem byl monastýr Svaté Trojice v Jordanville, při kterém založil teologický seminář. V letech 1948 až 1960 působil v tomto semináři jako jeho rektor. Usiloval o sjednocení všech pravoslavných struktur založených Rusy na americkém kontinentu. V roce 1946 se stal představeným monastýru v Jordanville, kterou zastával až do roku 1960. Díky jeho úsilí se monastýr stal duchovním centrem Ruské pravoslavné církve v zahraničí a jejím nejvýznamnějším mnišským společenstvím. Arcibiskup Vitalj zde založil tiskárnu, která vydávala církevní a ruské publikace.

V roce 1947, po obnovených rozporech mezi ruskou emigrací ve Spojených státech a přerušení vztahů mezi Americkou metropolií a Zahraniční církví, byl v rámci ní jmenován arcibiskupem severoamerickým a kanadským. V roce 1950, po rozdělení diecézí Zahraniční církve ve Spojených státech, se stal hlavou Východoamerické eparchie s titulem arcibiskupa východoamerického a Jersey. Zemřel v New Jersey a byl pohřben v nedokončeném chrámu sv. Vladimíra v Jacksonu, jehož stavbu obzvláště podporoval.

Odkazy

Reference

Související články Monastýr svatého Jova Počájevského (Ladomirová)

Kategorie:Ruští pravoslavní duchovní Kategorie:Slovenští pravoslavní duchovní Kategorie:Mniši monastýru svatého Jova Počájevského v Ladomirové Kategorie:Mniši monastýru Svaté Trojice v Jordanville Kategorie:Ruští emigranti a exulanti Kategorie:Narození v roce 1873 Kategorie:Úmrtí v roce 1960 Kategorie:Narození 11. října Kategorie:Úmrtí 14. března Kategorie:Muži