Mikojan-Gurevič MiG-21 (V kódu NATO „Fishbed“) je sovětský nadzvukový víceúčelový stíhací letoun používaný od začátku šedesátých let 20. století do poloviny dvacátých let 21. století. Vyrobeno bylo přes 10 000 kusů letounů MiG-21, což z něj činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun. Dočkal se nasazení v mnoha ozbrojených konfliktech, mimo jiné arabsko-izraelských válkách či válce ve Vietnamu.
Sériová výroba byla zahájena roku 1959, ale zavedením do výroby vývoj letounu neskončil. Další změny konstrukce byly mj. ověřeny na stroji Je-66.
Letouny MiG-21 byly zařazeny do výzbroje armád více než padesáti států, v letech 1961–2005 byly i ve výzbroji Československé lidové armády a poté Armády České republiky. Licenčně se vyráběly v průběhu let 1963–1972 ve firmě Aero Vodochody.
Jako poslední evropská země MiG-21 vyřadilo roku 2024 Chorvatsko. V roce 2025 vyřadila MiG-21 Indie, která byla poslední zemí světa, kde tvořil páteř stíhacího letectva.
Vývoj
Počátky Proudový stíhač MiG-21 byl pokračováním sovětských proudových stíhaček, počínaje podzvukovými MiGy-15 a MiGy-17 a nadzvukovými MiGy-19. Řada experimentálních sovětských dvoumachových návrhů byla založena na příďových sacích otvorech vstupního ústrojí s buď šípovými křídly, jako Suchoj Su-7, nebo ocasními deltami, z nichž nejúspěšnější byl MiG-21.
MiG-21 navázal na konstrukci experimentálních strojů Je-2, Je-4, Je-2A a Je-5 odvozených od MiGu-19. Vývoj MiGu-21 začal počátkem 50. let, kdy OKB Mikojan dokončila v roce 1954 předběžnou konstrukční studii prototypu označeného Je-1. Tento projekt byl velmi rychle přepracován, když se zjistilo, že plánovaný motor je nedostatečný; přepracování vedlo k druhému prototypu Je-2. Oba tyto a další rané prototypy měly šípová křídla. První prototyp s delta křídly použitých na sériových variantách byl Je-4. Svůj první let uskutečnil 16. června 1955 s pilotem Sedovem a první veřejné vystoupení proběhlo během přehlídky Dne sovětského letectví na moskevském letišti Tušino v červenci 1956.
Na Západě byly kvůli nedostatku dostupných informací časné detaily MiGu-21 často zaměňovány s podobnými sovětskými stíhačkami té doby. V jednom případě publikace Jane's All the World's Aircraft 1960–1961 uváděla „Fishbed“ jako design kanceláře Suchoj a použila ilustraci stroje Su-9 „Fishpot“.
Konstruktéři během vývoje aplikovali trojúhelníkové delta křídlo, které zapadalo do koncepce a bylo výhodné při stoupání. Se zkušeným pilotem a vhodnou výzbrojí mohl být MiG-21 nebezpečný pro jakoukoliv moderní stíhačku. Při vývoji byl vytvořen i prototyp Je-6; ten byl sice v průběhu zkoušek zničený při havárii, při které zahynul i zkušební pilot Vladimir Nefedov, ale položil základy ke vzniku nového Je-66, na kterém bylo dosaženo dost rekordů potvrzených mezinárodní organizací FAI. Sériová výroba letounů, které byly během výroby upravovány a modernizovány pro aktuální potřeby začala v roce 1959. MiGy-21 se v SSSR vyráběly v Moskvě, Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a v Tbilisi.
První generace náhled|Československý MiG-21F-13 v kalifornském muzeu Nový sovětský stíhací stroj, porovnatelný s americkým F-104 Starfighter, či francouzskou Dassault Mirage III, byl první sovětskou konstrukcí, která skloubila vlastnosti klasického stíhače se záchytným. První verze MiGu-21 mohly nést řízené střely Vympel K-13, které byly kopií amerických AIM-9 Sidewinder. Celkově však nové MiGy nebyly zprvu příliš úspěšné. Rakety K-13 se ukázaly být lehce vymanévrovatelné v boji, což se ukázalo hlavně během bojů na Blízkém východě a ve Vietnamu. Navíc první sériová verze MiG-21F-13 neměla zabudovaný radar, což umožňovalo lety jen během dne a za dobrého počasí. Proto také docházelo k modernizacím.
Podobně jako jiná letadla konstruovaná jako záchytné stíhače i MiG-21 měl krátký dolet. Stroj měl navíc zprvu vestavěnou konstrukční chybu, která způsobovala, že po vyčerpání 2/3 paliva, se těžiště letadla posunulo dozadu, což snižovalo jeho ovladatelnost a mělo i negativní vliv na výdrž ve vzduchu, která za dobrých podmínek nepřesáhla 45 minut. Delta křídlo, které sice zlepšovalo stoupavost, mělo za následek menší manévrovací schopnosti, až později byl tento problém odstraněn s použitím SPS (sduva pograničnovo sloja), což je vlastně ofukování klapek pro zvýšení vztlaku křídla v době, kdy pomalý pohyb vpřed nevytváří dostatečný vztlak. To má za následek dobrou ovladatelnost stroje i při nižších rychlostech.
Druhá generace náhled|MiG-21PF náhled|Východoněmecký MiG-21PFM v muzeu Hermeskeil v Německu, 2004. V rámci snahy vyrobit MiG-21 druhé generace, speciálně určený k vybojování vzdušné nadvlády za dobrého počasí, byly zkonstruovány dva nové prototypy: Je-7/1 a Je-7/2, které se do vzduchu poprvé vznesly 10. srpna 1958 a 18. ledna 1960. Byly přímými pokračovateli stroje Je-6T a také je poháněl motor Tumanskij R-11F-300, přičemž se lišily větším zádovým hřebenem a delším, o 16 cm širší trupem, kde byl instalován nový radar TSD-30T (RP -21M Safír). Pitotova trubice se přesunula ze spodní na vrchní část trupu. Aby mohla stíhačka vzlétat i z travnatých ploch, byla vybavena většími koly a upevňovacími body pro pomocné raketové motory, které usnadňovaly vzlet a po startu byly odhazovány. Tyto stroje neměly instalovány žádné palubní zbraně, přičemž Je-7 mohl nést 2 rakety K-13 (AA-2 Atoll) a osazen optickým zaměřovačem umožňoval použití neřízených raket.
Po sérii zkoušek, které byly ukončeny v květnu 1960, bylo rozhodnuto začít sériovou výrobu této verze pod názvem MiG-21P (Fishbed-D). MiG-21P byl vyráběn v továrně v Gorkém a stal se prvním představitelem MiGu-21 druhé generace.
MiG-21PF (Fishbed-D) se do výroby dostal v roce 1962. Zahrnoval zlepšení v oblasti kapacity palivové nádrže, mohl nést širší paletu zbraní a vylepšenou avioniku. MiG-21PF byl vyráběn ve velkých množstvích v letech 1962–1968 v závodech v Gorkém a Moskvě. Různá vylepšení se promítla do výroby verze MiG-21PFM (Fishbed-F). Směrové kormidlo bylo při tomto modelu zvětšeno ve snaze zvýšit podélnou stabilitu letadla. Bylo přepracováno umístění brzdícího padáku, který byl následně umístěn v kořeni směrového kormidla. Nejvýraznější úpravou bylo přidání systému SPS (sduva pograničnovo sloje – ofukování mezní vrstvy vzduchem odebíraným od kompresoru motoru). Pohonná jednotka byla stejná jako u MiGu-21PF. Přepracován byl i překryt kabiny, který byl nyní dvoudílný a otvíral se do pravé strany. Tato změna byla provedena v důsledku instalace nového vystřelovacího sedadla KM-1. Kromě obvyklé výzbroje sestávající z dvojice raket, mohly být na podtrupové závěsníky upevněné kontejnery s kanónem GŠ-23, ráže 23 mm a se zásobou 200 nábojů. MiGy-21PFM se vyráběly v Gorkém a v Moskvě v letech 1964–1968. Produkce byla směrována pro sovětské letectvo ale i na export.
MiG-21FL byla verze vyráběna v licenci indickou společností HAL v letech 1966–1974. Prakticky šlo o MiG-21PFM s méně výkonným radarem R-2L. Tyto stroje mohly používat i rakety západní výroby jako např. francouzská „Matra“. Další zlepšení vyústila do modelu MiG-21PFMA (Fishbed-J), jehož hlavním zlepšením byl nový radar RP-22 a vystřelovací sedačka s charakteristikami 0–0 (možnost opustit letadlo v nulové výši při nulové rychlosti). Zásoba neseného paliva byla menší, ale mohla nést přídavné nádrže, Pitotova trubice se přesunula mírně doprava. Výzbroj se skládala z raket R-3 a na podtrupové závěsníky mohl být instalován kanón místo přídavné nádrže. Průzkumná verze MiG-21R (Fishbed-H) vycházela z MiGu-21PF a své průzkumné vybavení nesla v kontejneru umístěném na podtrupovém závěsníku. K vlastní obraně nesl MiG-21R pár raket a měl instalovanou zvětšenou palivovou nádrž a dodatečnou avioniku v zádové oblasti, která se táhla od zadní části kabiny až po začátek směrového kormidla. Pod křídla byly přidány další 2 pylony, kde mohly být umístěny přídavné palivové nádrže. Výbava průzkumného kontejneru závisela na dané misi, na kterou byl MiG-21R nasazený. Mohla obsahovat fotografické nebo elektronické sledovací zařízení více typů. MiG-21R byl v letech 1965–1971 vyráběn ve velkých množstvích v továrně v Gorkém.
Třetí generace náhled|Sovětský MiG-21SP v muzeu Soesterberg, 2009. náhled|MiG-21MF českého letectva Třetí generace, vyráběná od roku 1968 začala produkcí verze MiG-21S. Modely třetí generace, počínaje od verze MiG-21s, přebraly většinu zlepšení, která byla zavedena na předešlých verzích. Šlo o instalaci palivové nádrže za kabinou (s kapacitou 340 l), překryt kabiny otevírající se do strany, čtyři pylony pod křídly, určenými k instalaci dvou 490 l odhazovatelných nádrží a dvou protiletadlových raket. Byla instalována nová pohonná jednotka – motor R-11F2S se systémem SPS a autopilot AP-155. Navíc byl instalován nový radar RP-22S Safír, spolu s optickým zaměřovačem ASP-PF, který nahradil starší PKI-1. Následoval MiG-21SM (M-modernizovaný), který byl poháněn motorem Tumanskij R-13-300 a vybaven palubním kanónem GŠ-23L, který byl uložen v trupu, na rozdíl od předešlých verzí, které ho měly uložené ve výstupku pod trupem. Tato verze vznikla především na základě zkušeností získaných během bojů na Blízkém východě, kde se MiGy-21 vybavené pouze raketovými střelami neosvědčily. Byl instalován nový zaměřovač ASP-PDF, se zrcadlem zabudovaným do krytu kabiny. Výzbroj se skládala z raket R-3T nebo R-3R, pum a neřízených raket. Zásoba paliva byla snížena. MiG-21SM byl vyráběn pro sovětské letectvo v továrně v Gorkém od roku 1968 do 1974 a to ve velkých množstvích.
MiG-21M byl verzí odvozenou od MiGu-21SM, ale se slabším radarem RP-21MA, méně výkonnými motory R-11F2S-300. Kanón byl stejně tak zabudován do trupu a tak mohla být pod trupem nesena přídavná nádrž. MiG-21M byl vyráběn jen v závodě „Znamja Trudy“ v letech 1968–1971. V roce 1971 získala Indie licenci na výrobu, přičemž první sériový stroj dodali indickém letectvu v roce 1973. Výroba ve firmě HAL trvala do roku 1981. Model MiG-21MF (Fishbed-J) byla v podstatě verze MiG-21M s novým motorem Tumanskij R-13-300 a radarem R-22 Safír 21. Množství neseného paliva bylo omezeno, ale mohl nést přídavné nádrže, které prodloužily dolet. Výzbroj se skládala z integrovaného kanónu GŠ-23L a různých typů pum, neřízených a řízených raket a raketových bloků, které byly převáženy na čtyřech pylonech po křídly. MiG-21MF se vyráběl v letech 1970–1974 hlavně k exportu v závodě v Moskvě a v roce 1975 závodě v Gorkém. Verze MiG-21MF sloužila ve velkých počtech i v Československu a byla sériově vyráběna v Indii firmou HAL. MiG-21MT byl upravenou verzí MiGu-21M, od které se odlišoval větší zásobou neseného paliva v nádrži za pilotní kabinou. V Moskevském závodě bylo v roce 1971 celkem vyrobeno jen 15 MiGů-21MT. Byl považován za přechodnou verzi.
Až později byl typ nahrazován novými stroji MiG-23 a MiG-27, které byly univerzálnější. Ale až příchod typu MiG-29 znamenal kvalitní náhradu manévrovatelné stíhačky za MiG-21, která se mohla porovnávat s americkými typy.
Poslední generace náhled|MiG-21bis polského letectva