Ján Jamnický, pseudonym Gustáv Marro (20. května 1908, Jasenová, Uhersko – 4. srpna 1972, Poprad, Československo) byl slovenský herec, režisér, scenárista a pedagog. Ve 40. letech 20. století patřil k nejvýznamnějším osobnostem slovenského divadla. Jeho manželkou byla herečka Vilma Jamnická.

Život a dílo

Mládí Narodil se v Jasenové v rodině evangelického faráře. Jako mladý hoch byl obklopen knihami, které jej později zcela pohltily. Zajímal se hlavně o filozofii a rozličné umělecké směry. Obklopovala ho hudba, zajímalo jej malířství a architektura.

V Bratislavě nejprve začal se studiem medicíny. Na lékařské fakultě, kde začal studovat v roce 1926, se seznámil se svojí ženou Vilmou Březinovou, která jej později přivedla i k divadlu. Studia medicíny po dvou letech zanechal a přihlásil se na Hudební a dramatickou akademii pro Slovensko (HADAPS). Na žádost rodičů současně se studiem herectví se věnoval i studiu práv na Právnické fakultě Univerzity Komenského. Obě školy úspěšně dokončil v roce 1932.

Herec Jako student hostoval od roku 1928 na jevišti Slovenského národního divadla. Jako řádný člen souboru činohry SND debutoval v roce 1932 v rolích Šviháka a Tovaryše s fouskem ve hře Viktora Šulce Najkrajšie topánky na svete od Josefa Kopty. První velkou příležitost dostal ještě tentýž rok jako Peter v hře Pohoršenie v svätofloriánskej doline od slovinského dramatika Cankara v režii Andreje Bagara.

Většinu svých kolegů ve Slovenské národním divadle převyšoval, a to nejen svojí štíhlou vysokou postavou, ale i svým rozhledem a náročností vůči sobě i jiným. Samo o sobě bylo odvážné, že si neholil bradu, což bylo v té době dost neobvyklé. Dalo by se říci, že všeobecně nezapadl do souboru činohry SND, která byla naučena hrát ve stylu tzv. realistického herectví. Jako herec pracoval stylizovaně s náznakem. Kritika mu vyčítala přílišný patos, chlad a monotónnost projevu. Venkovské typy, hlavně z Tajovského her, mu vůbec neseděly, a to ani když ostatní herci bravurně zvládali vytvářet rázovité slovenské postavy. Na jeho nedoceněné herecké kvality poukázala až česká divadelní kritika, při pohostinském představení Palárikovy hry Zmierenie v Praze.

Bravurně ztvárnil Kreonta v Sofoklově Antigoně v režii Janka Borodáče. Úloha Kreonta byla jedním z jeho hereckých triumfů. Kritika oslavovala orátora a i jeho pohybovou kulturu. Uplatnil se i v inscenacích her slovenských dramatiků, za všechny vzpomeňme Jonáše Záborského a Jána Palárika. Jako herec se s jevištěm rozloučil v roce 1949 úlohou Čackého v Gribojedovově hře Hoře z rozumu.

Režisér Janko Borodáč si všiml jeho talentu a zaměstnával jej dramaturgickou práci a také jako překladatele divadelních her. Pro něj byl odtud už jen krok k režii, které se začal systematicky věnovat. Na divadelní scéně nakonec připravil celkem 33 inscenací a postupem času se už herectví věnoval už jen sporadicky.

Ve Slovenském národním divadle začínal s pohádkami a lehkými konverzačními hrami. Jeho režijním debutem se stala pohádka Valentína Erbena Stratil sa hlásnik Cibuľa, k jejíž nazkoušení měl jen čtyři dny. Později se pokusil i o náročnější kusy – inscenoval hry Molièra, Shakespeara, Schillera, Ibsena, hry Vojnovićovy a z domácích autorů Petera Zvona a Ivana Stodolu. V době 2. světové války se Jamnický vypracoval na výraznou a svéráznou uměleckou osobnost. Své inscenace aktualizoval narážkami na negativní jevy oné doby. Za klerofašistického Slovenského štátu povzbudivě působil svojí adresnou útočností inscenací jako Molièrův Mizantrop a Zdravý nemocný, Schillerův Vilém Tell a Zvonova hra Tanec nad plačom. Tímto svým přístupem zabezpečoval rovnováhu vůči často vůči státu loajálně orientovaným inscenacím Jána Borodáče.

Ve své režijní práci navazoval na evropskou a sovětskou avantgardu – zejména na ruské režiséry A. J. Tairova, V. E. Mejercholda, J. B. Vachtangova, s jejichž tvorbou se seznámil při svém pobytu v Moskvě v roce 1936. Nejvíce ho však okouzlily inscenace Nikolaje Pavloviče Ochlopkova a hlavně jeho inscenace Shakespearova Othella. O inscenaci řekl „A nakoniec sme všetci na Othellovi v Moskve plakali – tak hrali. Prvý raz som zažil to, čo požaduje Aristoteles od tragédie: katarzis, očistenie – nie ponurú dusivú beznádejnosť, spoločenských tragédií, ale katarzis na vlastnom tele.“

Byl přívržencem stylizované režie pracující s náznakem. S tímto režijním přístupem dosahoval překvapujících výsledků hlavně ve veršovaných hrách. Na jevišti se mu podařilo vytvořit soulad barev, linií, pohybu. Odkrýval skrytý význam her a svérázně jej interpretoval. Ve svých inscenacích spolupracoval s režisérem a scénografem Karolem L. Zacharem a dalšími osobnostmi slovenské scénografie: Emilem Bellušem, Ladislavem Vécseyem a Jánem Ladvenicou.

Jeho poslední režií v roce 1944 byla Stodolova hra z divadelního prostředí Komédia. vyjádřil v ní svůj postoj k vedení divadla, které v dramaturgii divadla preferovalo operetu, kterou považoval za pokleslý žánr. Nespokojené vedení stáhlo inscenaci z repertoáru po prvních reprízách a naznačilo mu, aby Slovenské národní divadlo opustil. Po skončení druhé světové války, když činohra Slovenského národního divadla znovu začala hrát, se k režijní práci už nikdy nevrátil. Svojí poslední roli jako člen hereckého souboru odehrál na prknech Slovenského národného divadla v roce 1949.

Po odchodu ze Slovenského národního divadla V letech 1945–1949 působil v Československém filmu jako režisér a scenárista. Také hrával v televizních filmech a inscenacích. Působil v rozhlase jako recitátor. Jeho způsob přednesu v mnohém ovlivnil další slovenské interprety poezie. Zdůrazňoval hudební stránku a melodičnost slovenské řeči a vytvořil novou jevištní řeč.

Připravoval reorganizaci slovenské divadelní sítě a také se podílel na přípravě zákona o postátnění Slovenského národního divadla. Jako pedagog působil na Hudební a dramatické akademii (1937–1944), na Vysoké škole múzických umění (1949–1952), kde vedl Katedru herectví a režie a na pražské loutkoherecké katedře DAMU. Kvůli zdravotním problémům musel v roce 1953 předčasně odejít do důchodu a pracoval jen velmi nepravidelně. Důchod přerušoval jen účastí na recitačních pásmech slovenské poezie: Čo vatru nietili, Slovenské ľudové balady a O krvi). V nich znovu potvrzoval, že stále patří mezi nejsugestivnější slovenské interprety poetického slova.

Zemřel v popradské nemocnici v roce 1972 po výstupu na tatranský vrchol Sedielková kopa. Jeho smrt je nejasná, protože lékaři nedokázali s jistotou určit, zda smrt podchlazením nastala náhodou, nebo se pro ni rozhodl dobrovolně.

V roce 1967 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1969 mu také byla udělena zlatá medaile VŠMU, v roce 1970 titul národní umělec a v roce 1991 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Byla po něm také pojmenována jedna ulice v Bratislavě.

Citáty o Jamnickém František Zvarík ve své memoárové knize Pierot s puškou napsal: „Borodáč nás učil po javisku chodiť, Jamnický tancovať.“

Výběr z divadelních rolí 1932 Nikolaj Nikolajevič Jevreinov: ja+ja+ja=Ja; režie: Ján Jamnický, absolventské představení, Hudobná a dramatická akadémia pre Slovensko 1932 Ivan Cankar: Pohoršenie v svätofloriánskej doline (Peter); režie: Andrej Bagar, Činohra SND 1932 Bjørnstjerne Bjørnson: Nad našu silu (pastor Bratt); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1933 Oscar Wilde: Vejár lady Windermeerovej (lord Cecil Graham); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1933 Ján Palárik: Zmierenie alebo Dobrodružstvo pri obžinkoch (baron Kostrovický); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1933 William Shakespeare: Macbeth (Malcolm); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1934 Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad (Trofimov); režie: Andrej Bagar, Činohra SND 1934 Antoni Słonimski: Čistá rasa (rodina) (Hans); režie: Vladimír Sýkora, Činohra SND 1935 Jonáš Záborský: Najdúch (Gejzík); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1936 Ján Palárik: Zmierenie alebo Dobrodružstvo pri obžinkoch (baron Kostrovický); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1938 Ján Palárik: Inkognito (básník Jelenský); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1940 Jonáš Záborský: Najdúch (Gejzík); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1940 Ivan Stodola: Čaj u pána senátora (Pyskuliak); režie: Ferdinand Hoffman, Činohra SND 1940 Sofoklés: Antigona (Kreón); režie: Janko Borodáč, Činohra SND 1940 Georg Büchner: Dantonova smrť (Saint Juste); režie: Ferdinand Hoffmann, Činohra SND 1949 Alexandr Sergejevič Gribojedov: Útrapy z rozumu (Čacký); režie: Jozef Budský, Činohra SND

Výběr z divadelních režií 1935 Henri Bernstein: Nádej; Činohra SND 1936 Július Barč-Ivan: Človek, ktorého zbili; Činohra SND 1936 Marcel Achard: Kokosový orech; Činohra SND 1938 Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Nevesta bez vena; Činohra SND 1939 Milan Begović: Boží človek; Činohra SND 1939 Ivo Vojnović: Ekvinokcia; Činohra SND 1940 Henrik Ibsen: Rosmersholm; Činohra SND 1940 Molière: Mizantrop; Činohra SND 1940 Marivaux: Hra lásky a náhody; Činohra SND 1940 Július Barč-Ivan: Diktátor; Činohra SND (nazkoušeno, ale nerealizováno pro zákaz cenzury niekoľko dní pred pripravovanou premiérou) 1941 Ivan Stodola: Keď jubilant plače; Činohra SND 1941 Alexander Vasilievič Suchovo-Kobylin: Smrť Tarelkina/Smrť Tanierika; Činohra SND 1941 Gerhart Hauptmann: Kolega Crampton; Činohra SND 1942 Ján Poničan: Štyria; Činohra SND 1942 William Shakespeare: Sen noci svätojánskej; Činohra SND 1942 Friedrich Schiller: William Tell; Činohra SND 1943 Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán; Činohra SND 1943 Peter Zvon: Tanec nad plačom; Činohra SND 1943 Molière: Zdravý nemocný; Činohra SND 1944 Friedrich Schiller: Messinská nevesta; Činohra SND (ku konci zkušebního období Jamnický onemocněl a inscenáci dále zkoušel Karol L. Zachar, který byl oficiálně uveden jako režisér inscenace.) 1944 Ivan Stodola: Komédia; Činohra SND

Filmografie

Filmové postavy 1947 Varúj...! (správca) 1948 Vlčie diery (Marián) 1949 Katka (hvezdár) 1958 Evička ide mestom (ujo) 1964 Dar mudrcov od východu 1965 Slovenské ľudové balady 1966 Siedmy kontinent 1967 Sedem svedkov (6. svedok) 1970 Rozsudok (doktor)

Televizní postavy 1963 Elisa Triletová: Ruže na úver (Donelle) 1964 Pedro Claderon de la Barca: Zalamejský richtár (Filip II.) 1964 Robert Bolt: Muž pre každé počasie (Henrich VIII.) 1964 William Saroyan: Čas tvojho žitia (Pán zo spoločnosti) 1965 Jean Paul Sartre: Nepochovaní (Canoris) 1966 Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Netočka Nezvanová (knieža) 1966 Ferdinand Bruckner: Alžbeta Anglická 1967 Ján Solovič: Zhasnuté slnko (V. G. Čertkov) 1967 F. W. Crofts: Starwelská tragédia (Hlavný inšpektor Mitchel) 1967 Walter Jens: Červená Róza (sudca – rozprávač) 1969 F. W. Crofts: Morská záhrada (Hlavný inšpektor Mitchel)

Reference

Externí odkazy

Literatura Čavojský, L.: Prví a prvoradí: Herci SND, Bratislava, Tália-press, 1993 Jamnická, V.: Letá a zimy s Jánom Jamnickým, Bratislava, Slovenský spisovateľ, 1985 Sládeček, J., ed.: Ján Jamnický: Spoveď režiséra, Bratislava, Národné divadelné centrum, 1998 Sládeček, J., ed.: Ján Jamnický: V ozvenách kritiky, Bratislava, Národné divadelné centrum, 1999 Hollý, E., ed. : Ján Jamnický: Princ a mág, Bratislava, Divadelný ústav, 2000 Sládeček, J., ed.:Ján Jamnický: V pamäti súčasníkov, Bratislava, Divadelný ústav, 2001 Sládeček, J., ed.:Ján Jamnický: O veciach známych i neznámych, Bratislava, Divadelný ústav, 2001

Kategorie:Slovenští herci Kategorie:Slovenští divadelní režiséři Kategorie:Českoslovenští národní umělci Kategorie:Českoslovenští zasloužilí umělci Kategorie:Nositelé Řádu Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy Kategorie:Narození v roce 1908 Kategorie:Úmrtí v roce 1972 Kategorie:Narození 20. května Kategorie:Úmrtí 4. srpna Kategorie:Muži