náhled|Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a spisovatel Maxim Gorkij, hlavní podporovatel tezí literárního socialistického realismu, v roce 1931

Socialistický realismus je v literatuře směr oslavující úspěchy socialistického politického zřízení a hospodářství. Existoval jako součást obecnějšího socialistického realismu jakožto metody zahrnující všechny oblasti umělecké tvorby. Vznikl v Sovětském svazu v 30. letech dvacátého století a vrcholu dosáhl v 50. letech. Spojení poprvé použil Ivan Gronskij v roce 1932, následně jej zpopularizovali kulturní činitelé jako Andrej Ždanov a vlivní spisovatelé, zejména Maxim Gorkij. Jeho román Matka z roku 1906 byl chápán jako předpoklad a vzor pro socialistickorealistickou prozaickou tvorbu.

Charakteristickými žánry se stala agitační poezie, obvykle oslavující zdatné pracovníky a stranické funkcionáře, a budovatelský román, popisující rozkvět původně zanedbaných továren a zemědělských družstev. Texty byly sestavovány podle předem daných formulí a schémat, pro postavy bylo charakteristické černobílé rozlišení – na jedné straně nadšení dělníci, na druhé straně zrádci a kolaboranti, mezi nimi váhaví intelektuálové, jejichž úkolem je prozřít. Odmítnuta byla většina „dekadentních“ postupů literární moderny a avantgardy, výrazově měli autoři čerpat z realismu, v marxistickém prostředí označovaného jako kritický realismus. Údajně neživá „objektivní realita“ však byla považována také za nefunkční manýru a měla být oživována revoluční pravdou, stranickostí a vědomím budoucího zdaru.

K nejpopulárnějším tvůrcům v Sovětském svazu patřili Nikolaj Ostrovskij (Jak se kalila ocel, 1932–1934), Konstantin Michajlovič Simonov nebo Leonid Maximovič Leonov (Ruský les, 1953). Po druhé světové válce následovalo období socialistickorealistických děl bez významnějšího konfliktu: vzhledem k tomu, že socialismu bylo oficiálně dosaženo, zachycovaly příslušné prózy pouze další a další úspěchy a optimistický život, bez dílčích proher, střetů, zklamání či jakékoliv psychologizace. V poezii šlo o rozsáhlé oslavy Stalinových schopností.Terras (1992), s. 516. O texty bez ambice umělecky experimentovat nebo přinášet zábavu, byť jinak dokonale naplňující stranické požadavky, nejevila sovětská veřejnost příliš velký zájem, a tak na přelomu 50. a 60. let přestal být schematický socialistický realismus režimem prosazován.Terras (1992), s. 543.

V poněkud odlišné podobě se rozvíjel v nekomunistických zemích. V Československu byl ve 30. letech vnímán jako pokračování předchozích snah v rámci proletářské literatury a avantgardy a autoři jako Marie Majerová, Marie Pujmanová nebo Ivan Olbracht v jeho rámci přicházeli s umělecky různorodými texty využívajícími uměleckých způsobů vyprávění či reportážního stylu. Po únorovém puči v roce 1948 se stal socialistický realismus na celé následující desetiletí preferovaným žánrem v rámci československé kulturní politiky. Budovatelské romány a poezii psali v jeho rámci jak zavedení autoři, nyní již bez větších uměleckých ambicí, tak noví tvůrci. Podobně jako v SSSR se socialistický realismus začal vytrácet od konce 50. let s nástupem nové umělecké generace.

Znaky socialistického realismu

Označení socialistický realismus bylo poprvé použito v roce 1932, když jej Ivan Gronskij použil pro rodící se způsob psaní v rámci vznikajícího Svazu sovětských spisovatelů. Ideu rozvíjeli především kulturní pracovníci a teoretikové (například Andrej Ždanov a spisovatelé, zejména Maxim Gorkij. Sám Stalin popsal socialistický realismus jako „pravdivý popis toho, co vede život k socialismu“. Konkrétní naplnění tohoto zadání ovšem zůstalo na stranických funkcionářích a režimních spisovatelích.Terras (1992), s. 492–493.

Nejvýznamnější složkou se stala srozumitelnost pro nejširší masy čtenářů, pro které se měly texty stát zdrojem citového a morálního povznesení, poučení a politické agitace. Přestože se socialistický realismus odvolával především na realismus 19. století a raného 20. století a z jeho výrazových prostředků nejvíce čerpal, lze v jednotlivých dílech najít jak pozůstatky modernistických a avantgardních způsobů psaní (například žánr pásma v poezii nebo reportážní prvky v próze), tak odkazy ke starším dílům – oslava komunistických vůdců svým stylem někdy připomíná legendy.

Místo „mrtvé objektivní reality“ měla být zobrazována skutečnost takzvaně revoluční, angažovaná, zakotvená v politickém boji. Významným požadavkem se stala typičnost zobrazovaných postav a situací. Vyloučeny měly být události či pocity výjimečné a psát se mělo pouze o tom, co je náplní každodenního sovětského života. Realita měla být ovšem nazírána v kontextu historie: s ohledem na revoluční vývoj od zastaralých variant společného zřízení k vítěznému a dále se prudce rozvíjejícímu zřízení a hospodářství sovětskému. Vše přitom muselo být podřízeno jak požadavkům komunistické ideologie, tak komunistické strany, která o tuto ideologii pečovala. Předpokládalo se, že spisovatelé budou věrní komunistickým myšlenkám a současně stranickým osobnostem, což byl pohled, který v základech vycházel především z významného Leninova článku „Stranická organizace a stranická literatura“ z roku 1905.Terras (1992), s. 493.

V české literatuře 30. let preferoval socialistický realismus prostředí města a jeho širokých dělnických vrstev spějících k revoluci, čímž tvořil přirozený protipól ruralismu.Holý (2006a), s. 648. V mnoha formálních rysech (optimismus, jednoduchost, důraz na silného člověka) se nicméně socialistický realismus přibližoval nacistickému umění, jak si povšiml již Karel Teige. V rámci budovatelské poezie bylo opěvováno nasazení dělníků a úspěchy při budování národního hospodářství – mnoho básní se věnovalo tématům pětiletky, těžkého průmyslu nebo mechanizace zemědělství. Do obecného povědomí vstoupily v českém prostředí například verše Pavla Kohouta.

Pocit revoluční proměny světy prostřednictvím mechanizace byl v socialistickém realismu vyjadřován velice explicitními a velkolepými obrazy. Jan Pilař přispěl verši: „Dnes směle sedí mladá žena / na rozvichřeném traktoru.“ Pěstován byl kult mládí a důrazu na děti, které bezelstně přicházely k bolševickým vůdcům. V básni Marie Marčanové „Měl děti rád“ jsou Leninovy činy vysvětlovány jeho láskou k dětem a text končí veršem „Tak měl rád děti soudruh Lenin“. Optimistický tón byl doplňován otevřenými a vyostřenými výhrůžkami vůči případným nepřátelům režimu nebo liknavým pracovníkům – kupříkladu Jiří Šotola napsal verše „Kdo nedrží krok s námi, / dejte mu řemenem!“.

Odsuzováno bylo vše, co přímo nevedlo k objemu výroby, vše nepraktické, a tudíž nepotřebné. Přímý útok vedla dikce socialistického realismu proti psychologizaci, individualizaci, nepřípadnému snění či neobvyklé sexualitě – jako úpadkové byly hodnoceny modernistické a avantgardní směry, včetně existencialismu, psychoanalýzy a západního uchopení marxistických myšlenek. U Josefa Kainara se objevují verše „Utřete špínu sexuality! / Jako ten samopal ať je verš nabitý / pravdou a práskne tam, kde ví, že je to třeba. / A tisíc Sartrů, Kierkegaardů, Freudů neukolébá.“

Socialistický realismus v národních literaturách

Československo

náhled|upright|Marie Pujmanová tvořila v rámci psychologizujícího socialistického realismu již ve 30. let, svůj román Lidé na křižovatce (1937) později, po převzetí moci komunistickou stranou, doplnila dvěma pokračováními

Popisný styl charakteristický pro socialistický realismus byl v české proletářské literatuře užíván už ve 20. letech dvacátého století. Od roku 1920 se střetávala Neumannova koncepce proletářského umění jako agitačního prostředku a tvorba dostatečně jednoduché a srozumitelné, aby mohla působit na co nejširší masy a předávat masám předem dané poselství (oslava úspěchů komunistického zřízení v Rusku, kritika buržoazie apod.), s jinými levicovými tvůrci, kteří se snažili o vyšší míru samostatnosti. Československý socialistický realismus 30. let lze vnímat jako součást kontrakultury.Cabada (2000), s. 11. Na rozdíl od poválečné prorežimní produkce, vnímané pozdějšími kritiky značně negativně, nebyl raný český socialistický realismus zcela schematický a konvenční. Ambiciózní produkce se v českém prostředí pojí s druhou polovinou 30. let, kdy byla v návaznosti na sovětskou tvorbu (Gorkij, Šolochov) stanoveny teoretické ambice, podle nichž se měl socialistický realismus stát syntézou předchozí české avantgardní a proletářské literatury. Zásady formulovali zejména Karel Konrád a Bedřich Václavek, teoretikové v rámci literární skupiny Blok (1935–1938).

Marie Majerová (1882–1967), autorka od mládí spojená s hutnickým a hornickým Kladnem, svůj kraj vyobrazila v románech Siréna (1935) a Havířská balada (1938). Při psaní se inspirovala vypravěčskými postupy světových prozaiků, jako byli John Dos Passos či Upton Sinclair), a užívala originálních postupů – dokumentárního a reportážního stylu, střídání způsobů vyprávění apod. Autorkou společenských románů byla též Marie Pujmanová (1893–1958), známá především psychologizujícím románem Lidé na křižovatce (1937), který dokázal, na rozdíl od děl Majerové, zdařile zachytit i duševní život měšťanských vrstev.Holý (2006a), s. 649–650. Ke skupině patřil také Ivan Olbracht, který do vývoje sociálního realismus zasáhl především svou Annou proletářkou (knižní verze již 1928, s ohledem na kulturní vývoj upravena v roce 1948). Dalšími členy byli Jaroslav Kratochvíl (1885–1945), Géza Včelička (1901–1966) a Jiří Weil (1900–1959). Slovensky psali Peter Jilemnický (1901–1949) a Fraňo Kráľ (1903–1955). Skupina se dostávala do konfliktů se skeptičtějšími představiteli literární avantgardy, jako byl například Karel Teige, kteří kritizovali vazby autorů socialistického realismu na sovětský režim. Proti těmto nařčením se Blok vymezoval, na rozdíl od otevřeně stalinistické Levé fronty, s tím, že nejde o přebírání cizích vlivů, nýbrž o svébytnou tvorbu.Cabada (2000), s. 173.

náhled|vlevo|K hlavním politickým prosazovatelům socialistického realismu v Československu patřil Ladislav Štoll

Po únoru 1948, kdy moc v republice převzala komunistická strana, se socialistický realismus dostal z pozice kontrakultury do pozice hlavního proudu, či dokonce do pozice „nadkultury“, která se ostatní projevy kultury pokouší potírat a zatlačuje je do undergroundu. Politolog Ladislav Cabada označil tento okamžik za definitivní krach avantgardismu, neboť podle něj vedl k definitivnímu ztotožnění tohoto kulturního směřování se záměry vládnoucí politické strany.Cabada (2000), s. 186–187. Starší české koncepce a pravidla socialistického realismu, vyrůstající z avantgardy, zavrženy ve prospěch schematizace společenských vztahů a výchovné funkce. Žánry experimentální a psychologizující prózy byly opuštěny ve prospěch budovatelského románu a historických románových kronik, interpretujících dějiny v souladu se stranickou linií (například husité byli pojímáni jako sociální buřiči a předchůdci socialismu, nikoliv primárně náboženské hnutí. Divadlo ovládlo výrobní drama a v poezii začala v rámci socialistického realismu dostávat přednost agitační poezie (též frézistická poezie). Vypjatá obraznost v kombinaci s přísným ideologickým zakotvením často budí dojem směšnosti; komentátor Jacques Rupnik texty popsal jako konvenční, podřízené politice a „trapně groteskní“.Rupnik (1992), s. 215.

náhled|Socialistickorealistický způsob psaní přijali také za svůj také zavedení tvůrcové – na snímku verše Vítězslava Nezvala na památníku rudoarmějce ve Svitavách